Asi blbě čumim
17. května 2011Před třemi lety mi přestali puberťáci říkat "čau voe" a začali mi říkat "brejden voe" - třeba když chtěli cigáro (dnes už nekouřím). Bylo to ze dne na den a už se to nezměnilo. Přemýšlel jsem tehdy, kde je ta hranice ... ale na nic jsem nepřišel.
Ve středu (11.5.) se na mě cestou do práce usmála jedna pohledná mladá slečna ... a chtěla peníze na sbírku Ligy proti rakovině, výměnou za umělou žlutou kytičku Měsíčku lékařského se špendlíkem. "Proč ne," řekl jsem a začal jsem lovit drobáky z kapsy u kalhot. "Nejmenší částka je dvacet korun," vypískla slečna a zařachtala kasičkou, až jí málem vypadaly kytičky z proutěného košíčku. Vylovil jsem jen kovovou padesátikorunu. "Nevracíme," řekla slečna padesátikoruně, kterou jsem měl na dlani. "To jsem si myslel," zavtipkoval jsem, ale nikdo se nesmál. Nakonec mi slečna dala ještě jednu kytičku se slovy: "Tu máte pro manželku." Ani jsem jí nepoděkoval. Zbytek cesty do práce jsem přemýšlel, jestli vypadám jako ženatej ... a jak se to pozná?
Je pravda, že i když mám dobrou náladu, tak se kolikrát tvářím, jako že jdu spáchat vraždu, tak možná podle toho ta dívenka usoudila, že jsem v chomoutu.
Připomnělo mi to jednu historku:
Asi tak před rokem jsem byl na jedné vernisáži obrazů. Stál jsem trochu stranou, popíjel jsem v dobrém rozmaru červené víno a jen tak jsem se rozhlížel co se děje kolem, když vtom, kde se vzala, tu se vzala, stála přede mnou stařenka. Podívala se na mě a sarkasticky řekla: "No vy se teda tváříte, to z vás musí mít rodiče děsnou radost." A jak se zjevila, ta zase zmizela.
Tak asi blbě čumim ... a lepší už to nebude.