Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Náhodný kos

náhodný kosKosí galerka



Kosí CD

kosí CD Stáhněte si kosí CD

Kontakt

K odeslání emailu použijte formulář Psaní pro kosa.

RSS

Kosí RSS kanál

Odkazy

Hovory se Smrtěm II.

Další hovory se Smrtěm... a krátké video.
24. března 2018
První Hovory se Smrtěm jsem napsal, když 12.3.2015 zemřel geniální spisovatel Terry Pratchett. K pokračování mě přiměl smutný fak, že 22.3.2018 zemřel Jan Kantůrek, geniální překladatel geniálního Terryho Pratchetta.

Smrť, antropomorfní personifikace neboli ztělesnění smrti ve formě člověka, se vyskytuje téměř ve všech příbězích ze Zeměplochy (a v několika je dokonce hlavní “postavou”). Záměrem Terryho Pratchetta jistě bylo, že když se v příběhu objeví Smrť, čekáte nějakou legraci!

A teď už několik rozhovorů se Smrtěm… a na konci najdete krátké video.

První setkání se Smrtěm z první knihy o Zeměploše Barva kouzel (1993). Asi nepřekvapí (toho, kdo zná Zeměplochu, tak určitě ne… a toho, kdo ji nezná, tak taky určitě ne), že s ním hovořil kouzelník Mrakoplaš (tak vidíte!).
Už dříve jsme se v našem vyprávění zmínili o tom, že lidé, kteří jsou citliví na oktarínu - tedy osmou barvu, ten pigment Představivosti a Fantazie - mohou zahlédnout věci, které ostatní nevidí.
Tak se stalo, že Mrakoplaš potkal Smrtě. Pospíchal přeplněnými večerními bazary Morporku, které jen tu a tam osvětlovalo pár pochodní, když se mu do cesty připletla vysoká temná postava. Obrátil se, aby ji počastoval několika šťavnatými kletbami, a zjistil, že stojí tváří v tvář Smrťovi. … Smrť se zatvářil užasle, pokud je to možné říct o tváři bez pohyblivých částí.
MRAKOPLAŠ? Řekl tónem, který připomínal zvuk olověných vrat, zavíraných hluboko pod zemí.
„Hm," odpověděl Mrakoplaš a pokusil se pomalu ucouvnout před nehybným pohledem těch prázdných důlků.
CO TADY VLASTNĚ DĚLÁŠ? (Bumm, bumm, duněla víka hrobek v temnotě červy prolezlého nitra starých hor...)
„A kde bych měl jako bejt?" zeptal se Mrakoplaš. „Heleď, sem si jistej, že máš spoustu svý práce jinde, takže kdybys mě nechal projít..."
JSEM VELICE PŘEKVAPEN, ŽE NA TEBE NARÁŽÍM TADY, MRAKOPLAŠI, PŘESTOŽE S TEBOU PRÁVĚ DNES V NOCI MÁM MÍT SCHŮZKU.
„No to přeci, to ne..."
ALE ANO! TO, CO MNE NA TOM TAK UDIVUJE, JE ŽE JSEM SE S TEBOU MĚL SETKAT V PSEUDOPOLISU.
„No jo, ale dyť to je pět set mil vocuď!?"
MNĚ TO POVÍDEJ! ZASE SE NA TOM VŠEM NĚCO POROUCHALO. PODÍVEJ SE, NECHTĚL BYS TŘEBA...
Mrakoplaš pomalu ustupoval dozadu a na ochranu zvedal ruce před sebou. Od nedalekého stánku se sušenými rybami pozoroval celou scénku pobavený trhovec, který viděl Mrakoplaše a považoval ho za blázna.
„V žádným případě!"
MOHL BYCH TI PŮJČIT NEOBYČEJNĚ RYCHLÉHO KONĚ.
„Ne!"
ANI TROCHU BY TO NEBOLELO.
„Ne!" Mrakoplaš se otočil a dal se na útěk. Smrť ho chvilku pozoroval a pak zklamaně pokrčil rameny.
TAK SE BĚŽ BODNOUT, řekl. Otočil se a všiml si veselého prodavače ryb. S nevrlým úšklebkem natáhl kostnatý prst a zastavil mu srdce, ale nijak zvlášť pyšný na to nebyl.
Pak si Smrť připomněl, co se má dnes v noci stát. kdybychom prohlásili, že se Smrť usmál, byla by to možná lež, protože měl tvář navěky ztuhlou do vápenatého šklebu. Jen skutečný optimista by to mohl pokládat za úsměv. Ale teď si začal pobrukovat veselou písničku, rozvernou jako hromadný hrob morových obětí.

Hned v druhé knize Lehké fantastično (1993) provedou mágové z Neviditelné univerzity strašlivý obřad AškEnte, kterým přivolají Smrtě, aby se ho na něco zeptali. Se Smrtěm hovořil mág Galder Pačosvosk, arcikancléř Neviditelné univerzity. Mimochodem Oktávo je nejsilnější magická kniha na světě.
Vzduch ve středu oktagramu se zachvěl, zhoustl a na­jednou se tam zhmotnila vysoká, temná postava. Skoro celou ji skrýval široký černý plášť s kápí a to bylo pravdě­podobně dobře. V jedné ruce třímala velkou kosu a člověk si nemohl nevšimnout, že místo prstů se na násadě svírají jen vybělené kosti.
V druhé ruce drželo zjevení ozdobnou špejličku, na které byla napíchnuta kostička sýra a kousek ananasu.
CO JE? řekl Smrť hlasem, který měl vřelost a barvu ledovce. Zachytil mágův pohled a sklopil hlavu k jedno­hubce.
BYL JSEM PRÁVĚ VE SPOLEČNOSTI, dodal o poz­nání vyčítavěji.
„Ó, stvoření Země a Temnot, vyzýváme tě a zapřísa­háme při..." začal Galder pevným a přikazujícím hlasem. Smrť přikývl.
ALE, NO JO, TO VŠECHNO UŽ JSEM SLYŠEL, pro­hlásil. PROČ JSTE MNE PŘIVOLALI?
„Říká se, že dokážeš nahlédnout současně do minulos­ti i budoucnosti," odpovídal mu Galder trochu otráveně, protože velká slova, kterými se přivolané bytosti zavazo­valy k poslušnosti, patřila k těm částem rituálu, které měl ze všeho nejraději, a lidé mu mnohokrát říkali, že je recituje skutečně dokonale.
TO JE NAPROSTO PŘESNÉ.
„Pak bys nám možná mohl říci, co se to dnes ráno vlastně stalo?" zeptal se Galder. Velebně se vztyčil a dodal hlasitě: „Poroučím ti ve jménu Azimrotha, Ťchikela, pri...
DOBRÁ, PŘESVĚDČIL JSI MĚ, řekl Smrť. CO SI PŘEJEŠ PŘESNĚ VĚDĚT? DNES RÁNO SE STALO VĚCÍ! LIDÉ SE RODILI, LIDÉ UMÍRALI, VŠECHNY STROMY O NĚCO VYROSTLY, VLNKY VYTVOŘILY NA MOŘSKÉ HLADINĚ ZAJÍMAVÝ OBRAZEC -
„Chci vědět, co se stalo s Oktávem," odpověděl Galder odměřeně.
JO TOHLE? TO BYLA JEN DROBNÁ OPRAVA PRO­BÍHAJÍCÍ REALITY. JÁ TOMU ROZUMÍM TAK, ŽE OKTÁVO NECHTĚL ZTRATIT OSMÉ ZAKLÍNADLO. POKUD JSEM DOBŘE INFORMOVÁN, PADLO PŘES OKRAJ ZEMĚPLOCHY.
„Zadrž, zadrž," prohlásil Galder. Zamyšleně se poškra­bal na bradě. „Mluvíme o tom, které se usadilo v hlavě to­ho Mrakoplaše? Je to takový dlouhý, trochu pomačkaný hubeňour? To zaklínadlo, které —"
- KTERÉ NOSÍ V HLAVĚ PO CELÁ TA LÉTA, ANO.
Galder se zachmuřil. Zdálo se mu to všechno nějak pří­liš složité. Každý věděl, že když zemřel čaroděj, všechna zaklínadla, která nosil v hlavě, se uvolnila do prostoru, takže proč takové ciráty se záchranou nějakého Mrako­plaše? Zaklínadlo by se prostě dřív nebo později vrátilo zpět.
„Nevíš náhodou proč?" zeptal se bezmyšlenkovitě, ale pak se rychle vzpamatoval a spěšně dodal: „U Yrripha a Kcharla, zaklínám tě a poroučím ti —"
BYL BYCH RÁD, KDYBYS TOHO KONEČNĚ NE­CHAL, prohlásil Smrť. VÍM JENOM TO, ŽE OSM ZA­KLÍNADEL MUSÍ BÝT VYSLOVENO NAJEDNOU, A TO V DEN NEJBLIŽŠÍ PRASEČÍ HLÍDKY, JINAK BUDE ZEMĚPLOCHA ZNIČENA.
„Pokračuj, ty tam," dožadoval se Šedomil Spold.
„Ticho!" okřikl ho Galder.
JÁ?
„Ne, on. Ten starý hluchý —"
„Já tě slyším!" vřískl Spold. „Vy mladí nemáte tro­chu —" Najednou se zarazil. Smrť si ho se zájmem prohlí­žel, jako by si pokoušel vzpomenout na jeho tvář.
„Podívej se," obrátil se znovu Galder k Smrťovi, „mohl bys nám znovu opakovat tu poslední větu? Zeměplocha bude co?"
ZNIČENA, potvrdil Smrť. UŽ MOHU ODEJÍT? VĚT­RÁ MI TAM PITÍ.
„Zůstaň," ozval se spěšně Galder. „Při Chelilikim a Orizonovi a tak dále, co to znamená ‚zničena'?"
TAK ZNÍ PRASTARÉ PROROCTVÍ VEPSANÉ NA VNITŘNÍ STĚNĚ VELKÉ TSORTSKÉ PYRAMIDY. VÝ­RAZ ‚ZNIČENÝ SVĚT‘ SE MI ZDÁ DOSTATEČNĚ VÝ­MLUVNÝ.
„To je všechno, co nám můžeš říci?"
ANO.
„Ale Den prasečí hlídky je za necelé dva měsíce!"
ANO.
„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?"
Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.
V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BE­RANÍCH HLAV.
„Co tam dělá?"
LITUJE SE.
„Aha."
UŽ MŮŽU JÍT?
Galder nepřítomně přikývl. V duchu lítostivě myslel na propouštěcí obřad, který začínal: „Odstup stvoření pe­kelné..." a obsahoval také několik velice pěkných pasáží, ale nějak v sobě nenacházel to pravé nadšení.
„Ano," dodal. „Děkuju, už můžeš jít," a protože dobře věděl, že není dobře dělat si nepřátele ani mezi obyvateli temnot, zeptal se: „Doufám, že se dobře bavíte?"
Smrť neodpověděl. Díval se na Spolda pohledem, kte­rým by pes pozoroval šunkovou kost, jenže proporcionálně to bylo naopak.
„Ptal jsem se, jestli je to zábavná společnost," zesílil Galder hlas.
ZATÍM ANO, odpověděl Smrť spokojeně. MYSLÍM ALE, ŽE O PŮLNOCI SE TO TROCHU POKAZÍ.
„Proč?"
JE TO MAŠKARNÍ. O PŮLNOCI SI VŠICHNI SEJ­MOU MASKY.
Pak zmizel a uprostřed osmiúhelníku po něm zůstala jenom ozdobná špejlička a kus papírové konfety.

Rozhovor Smrtě s barmanem z knihy Pohyblivé obrázky (1996).
Muž, který vedl bar, byl přirozeně veselý. Nebylo těžké být veselý, když vaši hosté fungují jako hromosvody pro jakoukoliv chmuru, která se náhodou objeví v okolí. Zjistil, že vůbec není dobrý nápad říkat věci jako: „Nic si z toho nedělejte, podívejte se na to z té lepší stránky,“ protože tyhle věci většinou žádnou lepší stránku nemají, nebo: „Hlavu vzhůru, nic takového se vám nestane,“ protože většina těch věcí se už obvykle přihodila. Jediné, co se od něj čekalo, byl přísun pití.
Dnes ráno byl ale poněkud nejistý. Zdálo se mu, že je v baru ještě někdo navíc, a to nemyslel toho, kdo mluvil odněkud z podlahy. Měl dojem, že vždycky naservíruje jednu skleničku navíc, dostane za ni zaplaceno, a dokonce s tajemným konzumentem prohodí nějaké to slovo. Jenže nebyl nějak s to si ho prohlédnout. Přesněji řečeno, nebyl si ani jistý, co vidí nebo s kým to mluví.
Pomalu přešel na vzdálený konec baru.
Přisunula se k němu prázdná sklenice.
JEŠTĚ JEDNOU TOTÉŽ, ozval se hlas ze stínů.
„Ehm," řekl barman. „Jistě. Samozřejmě. Co to bylo?"
COKOLIV.
Barman naplnil sklenici rumem. Někdo si ji přitáhl k sobě.
Barman přemýšlel, co by řekl. Z nějakého důvodu cítil strach.
„Vás tady často nevídám," vypravil ze sebe nakonec.
CHODÍM SEM HLAVNĚ KVŮLI TÉ SKVĚLÉ ATMOSFÉŘE. JEŠTĚ JEDNU.
„Pracujete v Holy Woodu, že?" řekl barman a rychle naplnil sklenici, která vzápětí znovu zmizela ve stínu.
TEĎ NĚJAKOU CHVÍLI NE. JEŠTĚ JEDNU.
Barman zaváhal. Pod drsnou slupkou měl laskavou duši.
„Nemyslíte, že už máte dost?"
VÍM VŽDYCKY PŘESNĚ, KDY MÁM DOST.
„No jo, to říkají všichni."
JÁ VÍM O KAŽDÉM, KDY MÁ DOST.
Na tom hlasu bylo něco neobyčejně podivného. Barman si nebyl jistý, že ho vnímá ušima. „No, když myslíte." Zaváhal. „Takže totéž?"
NE. DÍKY. ZÍTRA MÁM NABITÝ DEN. DROBNÉ SI NECHTE.
Na barové desce zazvonilo několik mincí. Byly ledově chladné a většina z nich byla zoxidovaná stářím.
„Oh, hm -" začal barman.
Dveře se otevřely a zavřely a navzdory horké noci jimi proletěl závan studeného vzduchu.
Barman otřel barovou desku a přitom se opatrně vyhýbal hromádce zašlých mincí.
„Ale že člověk občas v baru narazí na podivné ptáčky," zabručel.
Těsně vedle ucha se mu najednou ozval hlas. ZAPOMNĚL JSEM. PYTLÍK BURÁKŮ, PROSÍM.

Přijímací pohovor z knihy Sekáč (1996). Smrť přišel o práci… prostě dostral padáka... a taky vlastní přesýpací hodiny… a hledá práci.
Po zaklepání se na okamžik rozhostilo ticho a pak se ozvalo flip-flap pantoflí pleskajících po dláždění. Nakonec se ve škvíře pootevřených dveří objevila tvář hubené staré ženy, podobná barvou i vzhledem vlašskému ořechu.
„Ano?" řekla.
NA TÉ VÝVĚSCE STOJÍ „HLEDÁ SE POMOCNÍK".
„Vážně? Tohle tam stojí? Já ji tam dávala nějak loni na podzim!"
PROMIŇTE, VY UŽ POMOCNÍKA NEPOTŘEBUJETE?
Vrásčitá tvář si ho zamyšleně prohlížela.
„Koukněte, nemohla bych vám dát víc než šest pencí týdně," řekla nakonec tvář.
Zdálo se, že tmavá postava, která se tyčila proti slunci, o nabídce přemýšlí.
ANO? řekla nakonec.
„Taky nebudu vědět, kde byste měl vlastně začít, abych řekla pravdu. Neměli jsme tady pořádného pomocníka dobře tři roky. Když už to jinak nejde, najmu vždycky nějaké to budižkničemu z vesnice."
ANO?
„Takže souhlasíte?"
MÁM KONĚ.
Stará paní nahlédla cizinci přes rameno. Na dvoře stál ten nejúžasnější kůň, jakého kdy viděla. Oči se jí zúžily.
„A tohle má být váš kůň?"
ANO.
„S tím postrojem samé stříbro a dalšími ozdobami?"
ANO.
„A jste ochoten pracovat za šest pencí týdně?"
ANO.
Stará paní našpulila rty. Její pohled klouzal z cizince k jeho koni a pak k zanedbanému hospodářství. Jak se zdálo, nakonec se rozhodla, pravděpodobně na základě přísně logické úvahy, že ten, kdo nemá žádného koně, se koňského zloděje nemá proč bát.
„Budete muset spát na seníku, je to jasné?" řekla.
SPÁT? ANO. JISTĚ. ANO. BUDU MUSET SPÁT.
„Nemůžu vás nechat v domě, rozumíte? Nebylo by to správné."
ČELEDNÍK ÚPLNĚ VYHOVUJE, UJIŠŤUJI VÁS.
„Ale na jídlo můžete chodit do domu."
DĚKUJI VÁM.
„Jmenuji se Zahořalá, slečna Zahořalá."
ANO.
Čekala.
„Předpokládám, že se taky nějak jmenujete," pobídla ho, když se na ni dál mlčky díval.
ANO. TO JE PRAVDA.
Znovu chvíli čekala. „Takže?"
PROMIŇTE?
„Jak se jmenujete?"
Cizinec na ni chvilinku zíral a pak se začal zmateně rozhlížet kolem.
„Ale no tak," řekla slečna Zahořalá. „Nebudu přece zaměstnávat osobu beze jména, pane…?"
Postava upřela zoufalý pohled k nebi.
PANE NEBE?.
„Nikdo se nejmenuje Nebe."
PAN…DVEŘ- KLIKA?
Přikývla.
„Proč ne. Může to být Klika. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterého jsem kdysi znala, a ten se taky jmenoval Klika. A křestní jméno? Neříkejte mi, že nemáte ani to. Musíte být nějaký ten Vilém, Ríša nebo Vlastimír."
ANO.
„Cože?"
NĚJAKÝ TEN.
„Který?"
EHM. TEN PRVNÍ?
„Jmenujete se Vilém?"
ANO?
Slečna Zahořalá obrátila oči k nebi.
„Tak dobrá, Vilém Nebe…" řekla.
KLIKA.
„Ach, ano. Promiňte. Dobrá, takže Vilém Klika…"
ŘÍKEJTE MI VILÍK.
„A vy mě slečna Zahořalá. Předpokládám, že byste si dal něco k večeři?"
DAL BYCH SI? AHA. ANO. VEČERNÍ JÍDLO. ANO.
„Abych vám řekla pravdu, vypadáte napůl vyhládlý k smrti. Víc než napůl," podotkla, když klouzala pohledem po jeho postavě. Nějak si nebyla s to uvědomit docela přesně, jak vlastně ten Vilém Klika vypadá, nebo si vybavit zvuk jeho hlasu. Stál před ní a mluvil na ni - jinak by si přece nepamatovala nic, že?
„Tady v okolí žije dost lidí, kteří neužívají jméno, které dostali ke křtu," řekla nakonec. „Já vždycky tvrdím, že nemá cenu chodit za lidmi a vyptávat se jich na soukromé věci. Předpokládám, že umíte pracovat, Vilíku? Pořád ještě nemám sklizené seno na horních loukách, a až začnou žně, bude tady práce až nad hlavu. Umíte zacházet s kosou?"
Zdálo se, že Klika nad touto otázkou vážně přemýšlí. Pak řekl: MYSLÍM, ŽE ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU ZNÍ „ROZHODNĚ ANO", SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Rozhovor Smrtě a právě zabitého klauna Ferdinanda Eduardem ze Mřelí (z Cechu vrahů) z knihy Muži ve zbrani (1997).
Eduard ze Mřelí se na něj díval se zhrozeným výrazem.
„Oh… nechtěl jsem tě udeřit tak silně! Chtěl jsem tě jenom omráčit, abych tě dostal z cesty!"
„A proč jste mě musel vůbec praštit?"
Pak najednou nabyl Ferdinand dojem, že Eduard se vlastně nedívá tak docela na něj a určitě na něj nemluví.
Sklopil oči k zemi a zažil ten prapodivný pocit, známý jen těm právě zesnulým - hrůzu z toho, co vidíte ležet před sebou, následovanou vzápětí neodbytnou otázkou: Kdo se to vlastně dívá?
ŤUK, ŤUK.
Zvedl hlavu.
„Kdo je tam?"
SMRŤ.
„Čí smrt?"
Vzduchem proběhl chladný závan. Ferdinand čekal. Eduard ho zoufale popleskával po tváři… tedy po tom, co ještě před chvílí bylo jeho obličejem.
VÍTE, TAK MĚ NAPADLO, JESTLI BYCHOM NEMOHLI ZAČÍT ZNOVU OD ZAČÁTKU? OBÁVÁM SE, ŽE TO VŠECHNO TAK DOCELA NECHÁPU.
„To je mi líto," kývl hlavou Ferdinand.
„Mně je to líto!" zasténal Eduard. „Měl jsem ty nejlepší úmysly!"
Ferdinand pozoroval svého vraha, jak táhne jeho… to… tělo pryč.
„Nic osobního, říká," ušklíbl se. „To jsem vážně rád. Jak by to teprve vypadalo, kdyby to bylo něco osobního. Strašně by mě mrzelo, kdyby mě měl někdo zabít z osobních důvodů."
VÍTE, UŽ NĚKOLIKRÁT MI ZEMŘELÍ VYČÍTALI, ŽE BYCH SE MĚL CHOVAT TAK NĚJAK… LIDŠTĚJI.
„Řekněte mi proč? Myslel jsem, že spolu docela dobře vycházíme? V mém povolání je velmi těžké, udělat si nějaké přátele. Ve vašem povolání asi taky, že?"
TVRDILI, ŽE BYCH JIM TO MĚL VŽDYCKY OZNÁMIT NĚJAK MÍRNĚJI.
„Jednu minutu si jen tak klidně jdu, vzápětí je po mně! Proč?"
„NEBERTE SI TO TAK. MYSLETE SI, ŽE TO NENÍ NIC JINÉHO NEŽ DLOUHODOBÁ PROSTOROVÁ INDISPOZICE.
Stín klauna Ferdinanda se obrátil ke Smrťovi.
„O čem to mluvíte?"
JSTE MRTEV.
„Já vím." Ferdinand se uklidnil a přestal tak intenzivně přemýšlet o událostech v tom stále více nereálném minulém světě. Smrť věděl, že tak to po prvotním zmatku probíhá u většiny lidí. Koneckonců, to nejhorší, co je mohlo potkat, už měli za sebou. Tedy… při troše štěstí.
KDYBYSTE BYL TAK LASKAV A MOHL MĚ NÁSLEDOVAT…
„Budou tam šlehačkové dorty? Červené nosy? Žonglování? A co pytlovité kalhoty?"
NIC TAKOVÉHO.
Ferdinand strávil skoro celý svůj krátký život jako klaun. Pod pestrobarevným make-upem mu po tváři přeběhl pochmurný úsměv.
„Tak to se mi začíná líbit."

Smrťův step z představení Soudné sestry pražského Divadla v Dlouhé.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Hovory se Smrtěm (23. března 2015)

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Všechny články