Kos v literatuře, filmu, písničce atd. XVI.
Záviš, Prokopiev, Nepil, Suchý
14. července 2018
Čas od času na mě vyskočí z knížky, z písničky nebo třeba z filmu kos a kde jinde by o tom mělo být napsáno, než na kosích stránkách. Určitě spoustu kosů přehlédnu nebo přeslechnu, tak mi klidně posílejte na email zajímavé kosí tipy!
Všechny dnešní příspěvky jsou starší kosí podněty od Poštolky, které jsem nějak nebyl schopen zpracovat (nechci se vymlouvat, že jsem neměl čas)... prostě jsem je vždycky odsunul, že je vypublikuji později. No a teď už je tak akorát později, tak jdeme na to.
Ještě jednou a rád děkuju Poštolce. Karlín zdraví Brno!
Záviš - Vánoční příběh
"Kosi mají zmrzlý zobáky,
sýkorky a vrabčáci taky,
vítr hvízdá je adventní čas,
doba Vánoc krutej holomráz."
Písničku Vánoční příběh si můžete poslechnout na YouTube:
Aleksandar Prokopiev - Kočka ve větvích (překlad O. Čtvrtníčková)
Kočka na větvi.
Tlustý kos na druhé.
Přesto moc daleko.
Zálibně koukám:
v krouživé vichřici
perou se trenky.
Pod lesem liška.
Právě když čtu si
o cvrčku v muškátech.
Na pooperačním
krevní test zhodnotil
Dr. Komár, osobně.
Plynulý provoz
bez světel, bez značek.
Mravenčí město.
Lavička v parku.
Kočka a chlapík. Každý
se svým mobilem.
Na ulicích psi
a děti. Na dvoře – koza!
Cikánská čtvrť.
- Podívej, Eskymák!
- Apríl? - Ne, člověče,
přece padá sníh.
Velkoměsto.
Uprostřed dvůr, fontána.
Anna pije čaj.
Víš, jak příšera
počítá do patnácti?
Na prstech přece.
Kocour na prahu.
Kšá, žene jej děda.
Děda na prahu.
Smažím rybu.
Kočka mi hledí do očí
tak jako tchyně.
Nahoru lehce.
Jenže teď, jak zase slézt?
Kočka na stromě.
Žena ve vlnách.
Tělo své dává v plen
červánkům zrudlým.
Anděl ze sna.
"Uzdravím tě smíchem,"
řekl. A kýchl.
Slza na dlani.
"Chraň se před vodou,"
cikánka mi věští.
František Nepil - Sýkorky a poštolka (fejeton z knihy Dobré a ještě lepší jitro)
Dnes už není problém vidět čas od času žirafu, hrocha, tygra či jiná nedostupná zvířata. K mravenečníkům, tuleňům a psounům pijeme čaj a přikusujeme albertky, když spokojeně sledujeme v televizi, jak jim člověk negativně ovlivňuje jejich životní prostředí. Méně už slyšíme, jak nám to zvířata oplácejí a ovlivňují životní úroveň člověka.
Pomalu už nemám ve venkovském příbuzenstvu nikoho, komu by sýkorky nepostavily hnízdo například v pumpě. Nevím, proč je zrovna pumpa tak ideálním hnízdištěm, avšak než tam sýkora snese vajíčka, než vysedí mláďata a než je vyvede, tak uběhne půl druhého měsíce. Takže je rodina šest neděl bez vody a dalších čtrnáct dní trvá, než se trubky pročistí od rezu a než je voda k pití. A je zajímavé, že všichni ti příbuzní vydrželi chodit dva měsíce pro vodu do obecní studny. S donášenou vodou se musí šetřit - myli se tedy úměrně k tomu šetření, a to vyhovovalo zvláště dětem. Ty teprve od té doby hájí názor, že sýkorky jsou užitečné.
V Praze mám zase souseda, kterému kos postavil hnízdo na dvoře přímo pod pravým předním kolem auta. Kdyby zacouval, rozjel by hnízdo. Kdyby popojel dopředu kvůli manévrování, spadl by z dvoumetrového náspu po čumáku. Po čumáku toho vozu, pochopitelně! Vůz potřeboval, ale protože by neublížil ani kuřeti, chodil denně ke kosovi a utěšoval se: třeba ho stejně sežere kočka! Kočky ne že by tam nebyly, ale držely v té době dietu nebo co, a tak soused onoho krásného jara nevyvedl svou rodinu, dokud kos nevyvedl tu svou. A ten, když ji vyvedl, tak nešlo nastartovat auto, protože zoxydovaly všechny kontakty. A když nastartovat šlo, přišlo takové psí počasí, jaké znají jen ti, co se těší neděli co neděli, že bude překrásná, slunná neděle.
Nu a poslední tvor, který ovlivnil životní úroveň mých známých a vejde se mi časově do dnešního vyprávění, byla poštolka. Poštolka je malý dravec, který se obvykle tááákhle třepotá nad polem. Ta si postavila hnízdo na balkoně mé kolegyně v osmém patře paneláku na Proseku.
Jistě si myslíte, že tedy rodina nechodila prostě nějakou dobu na balkon. Nechodila, jenže to poštolce nestačilo. Plašila se, kdykoli někdo vkročil i do pokoje, protože to bylo vidět skrze zasklenné dveře a okno, co na ten balkon vedly. Aby tedy nepřišli o poštolčata, přitáhli kolegyňovic před okno i dveře dvě skříně a poštolka se pak plašila jenom navečer, když rozsvítili a světlo pronikalo mezerami mezi nábytkem. Vyšroubovali nejprve žárovku, ale nakonec vyřadili pokoj vůbec, protože poštolce vadil i zvuk kroků. Byt vypadal jako při evakuaci: šatstvo viselo místo ve skříních na skobách pro obrázky a na klikách, nesměla se pouštět televize a tak dále.
Jenomže co je to televize proti poznání, že se člověk ochotně a rád dělí o místo na slunci se sýkorkou, poštolkou, nebo kosem. Vždyť od toho je jen krůček k tomu, aby se takto ochotně dělil i se Sýkorou, Poštolkou, Kosem či jinými s velkým písmenem na začátku. Tedy třeba s Jaroslavem Sýkorou, Václavem Poštolkou a Karlem Kosem, nemyslíte?
Mne by se hnedle pomalu zdálo, že k tomu lidstvo spěje div ne mílovými kroky. Tak vám přeji, abych se z toho hned tak neprobudil.
Jiří Suchý - Kos (píseň ze hry Jonáš a Dr. Matrace)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
14.07.2018 - Kos v literatuře, filmu, písničce atd. XVI. (Záviš, Prokopiev, Nepil, Suchý)