Kosí úterý XLI. - Počítačohraní ještě jednou
Určitě některé čtenáře Kosího úterý zajímá, jak to dopadlo s bezejmenným hrdinou v jeskyni Ztracených duší. No, zmlátili jsme všechny ztracené duše na jednu hromadu, ale když jsme se probojovali až na konec jeskyně, kde na nás čekala truhla s pokladem a důležitým artefaktem, zjistili jsme, že si pan bezejmenný hrdina zapomněl obstarat paklíče, bez kterých se truhla nedá otevřít. Hlavně že má čas postávat hodiny před jeskyní.
Ale dneska nechci psát o bezejmenném hrdinovi, ze kterého se za tu dobu stal mistr světa v máchání mečem, což vypadá nějak tak, že obouruční meč drží v jedné ruce, druhou se šolíchá párátkem v zubech a nepřátelé padají k zemi, jenom ho spatří. Možná padají smíchy, ale nic takového jsem v manuálu ke hře nenašel.
Dneska chci psát o zvířatech a hlavně o všelijakých postavách, které hráč neovládá.
Psal jsem o tom už v Počítačohraní, tak se nechci moc opakovat, nicméně po těch sedmi/osmi letech, co jsem nehrál žádnou velkou počítačovou hru, zjišťuji, že herní svět vnímám úplně jinak. Ale myslím si, že je to tak v pořádku. Například nedávno jsme s bezejmenným hrdinou doběhli na louku uprostřed lesa, zelená tráva po kolena a všude spousta barevných kytek a tak. Nejspíš bych se měl kochat krásnou grafikou, ale mě napadlo: "Doufám že nemá bezejmenný hrdina alergii!"
Ze začátku hry se snažíte se svým bezejmenným hrdinou získat co nejvíc zkušenostních bodů tím, že plníte jednoduché úkoly a hlavně likvidujete nejslabší tvory, což jsou většinou všelijaká zvířata. Těm silnějším se snažíte vyhnout, ale většinou před nimi utíkáte. Ze zabitého zvířete můžete získat maso, kůži, zuby atd. a pak takovouto "trofej" dále zpracovat, použít k výrobě nějaké lepší zbraně a nebo prostě prodat. Na začátku hry to má smysl, ale v pozdější fázi hry, když už je bezejmenný hrdina mistr světa ve všem možném, to už moc velký smysl nemá, protože těch zkušenostních bodů za zabití menšího zvířete je tak málo, že se to ani nevyplatí. Jenomže zvířata jsou naprogramována tak, aby útočila, když se vyskytnete někde poblíž, což je dost často. Napadlo mě, že v žádné hře (kterou znám), není možnost zvíře jenom zahnat. Že by třeba po stisknutí klávesy H začal bezejmenný hrdina dělat "huš huš huš!" Zvíře by přestalo útočit a bezejmenný hrdina by ho nemusel zabít. A já bych měl lepší pocit, že se nemusím podílet na pozabíjení veškeré fauny v herním světě.
Někdy se ale nedá dělat nic jiného. Například jsme s bezejmenným hrdinou pozabíjeli bobry, čímž jsme zachránili dřevěný most, důležitý pro dopravu zboží do města. Dostali jsem za to od cechu obchodníků čapku lovce bobrů. Obratem jsme ji prodali, páč kdo by něco takového nosil dobrovolně na hlavě.
Mnohem zajímavější jsou ale všelijaké herní postavy. Většina postav je naprogramována tak, aby opakovala nějakou rutinu: ráno vstanou, jdou "pracovat" nebo se jen tak prochází, večer jdou domů, vlezou do postele, ráno vstanou atd. Tyto postavy jsou důležité například k tomu, abyste jim v době, kdy nejsou doma, mohli tzv. vybílit kvartýr. Ovšem nesmíte si zapomenout paklíče, jako ten můj bezejmenný pakůň! Některé postavy z domu nevychází, ty musíte vykrást až v noci, když spí.
Pak jsou trochu chytřejší postavy, se kterými se dá i komunikovat, ale vliv na děj hry nemají, třeba všelijací obchodníci a řemeslníci. Oslovil jsem jednoho pouličního hudebníka, že bych se rád naučil hrát na hudební nástroj. Řekl mi: "To je jednoduché, kup si hudební nástroj, pak si kup správné noty a můžeš začít hrát." Během pěti minut jsem se naučil hrát na čtyři hudební nástroje, páč ve hře jich prostě víc není.
Další jsou postavy, které už potřebujete k plnění všelijakých (vedlejších) úkolů a které reagují na vaše rozhodnutí. Přesně tyhle postavy vám zadají úkol jako "zabijte bobry u nedalekého mostu" a slíbí vám odměnu, na kterou jen tak nezapomenete. Jsou takovým kořením hry.
Hlavní ingredience příběhu jsou postavy, které si žijí "vlastní život" a často mají dost rozdílný názor na to, jak by měl celý příběh dopadnout. Během hry se setkáte se všemi důležitými postavami a splníte pro ně alespoň jeden úkol, než se rozhodnete, na kterou stranu se přidáte. Například šéfka podsvětí Břitva, obávaná hrdlořezka, se nás snažila přesvědčit, že podřezávání lidí je vlastně dobré pro společnost. Při přesvědčování na sobě neměla vůbec žádné oblečení. Nepřesvědčila nás, ale rozhodně jsme si vyslechli její argumenty. Pán děsu, ten úplně největší padouch ve hře, který chce uvrhnout svět do chaosu atd. a se kterým si nechce nikdo hrát, si také myslí, že to, co dělá, je správné. Zajímavé je, že kladné postavy bývají dost nezajímavé.
Začal jsem přemýšlet, co asi tyhle postavy dělají, když nejsou v práci, tedy když zrovna nikdo nehraje hru a napadlo mě, že by to mohla být třeba pěkná povídka. Tak jsem si tak pěkně přemýšlel, když najednou zaťukal na dveře mého "Centra Super Tajného Myšlení" Terry Pratchett a mával na mě knížkou Johnny: Jen ty můžeš zachránit lidstvo. "Jak jste to našel?" říkám mu, "vždyť mé vlastní CSTM kolikrát nemůžu najít ani já sám!"
Knížku Johnny: Jen ty můžeš zachránit lidstvo jsem četl už před pár lety. V příběhu dvanáctiletý Johnny Maxwell hraje počítačovou hru, ve které je pilotem vesmírného stíhače a má za úkol zlikvidovat vesmírné lodě nepřátelských mimozemšťanů. Mimozemšťané ale požádají Johnnyho o pomoc, protože nechtějí válčit, jen chtějí přeletět do jiné galaxie a dostat se domů. Jenomže pokaždé se objeví nějací noví hráči a začnou je likvidovat. Jak to dopadlo, si přečtěte. Je mi jasné, že na tohle téma vznikla už spousta příběhů, ale i tak mě baví o tom přemýšlet.
Já si to představuji nějak takhle:
Když zrovna nikdo nehraje hru, což se dřív nebo později stane, přenesou se herní postavy do hostince Za Zdrojákem*, který je mimo herní svět, aby je náhodou nějaký zapomenutý bezejmenný hrdina nevyhmátl. Do hostince se samozřejmě přenesou úplně normálně teleportem, jak jinak. Nesedí všichni u jednoho velikého stolu, posedávají po dvojicích nebo v partičkách u jednotlivých stolů a stolků a navzájem se pomlouvají. Jenom Pán děsu posedává často sám a vůbec mu to nevadí. Zrovna když si jednou psal na papírek haiku o děsně krásné jahodě, objevila se u jeho stolku Břitva.
Břitva: "Čau vole, můžu si přisednout?"
Pán děsu: "Ale jo, jenom mi zase nevylej pití, jako posledně!"
B: "A co to vlastně piješ vole?"
PD: "Jahodový koktejl."
B: "Ty vole! Sem nevěděla, že v hospodě mají i jahodovej kokotejl!"
PD: "Nemají, ten si nosím z domova a můžu si ho tady vypít. Když čekám na bezejmenného hrdinu, míchám si koktejly z ovoce z vlastní zahrádky, kterou mám za Strašidelným hradem. Teď se mi zrovna daří jahody."
B: "Ty si vole fakt pošahanej!"
PD: "Hmm, to mi říkají všichni bezejmenní hrdinové, když jim chci vyrvat mozek z hlavy. A co ty, jak se máš?"
B: "Ále, dneska sem přesvědčovala sedm bezejmennejch pitomců, aby začali makat pro podsvětí, ale zase nic."
PD: "Nebuď smutná, jednou ti to vyjde."
B: "Nevyjde vole! V tý scéně, kde je přesvědčuju, sem sice úplně nahá, ale kamera mě zabírá z blbýho úhlu vole. To nikoho nemůže přesvědčit!"
PD: "O tom bych ti mohl vyprávět! A nás se na názor nikdo neptá!" Naštve se Pán děsu a zakřičí: "Pane hostinský, dva velký Dračí dechy… a dneska bez paraplíček!"
Po devátém dračím dechu se Břitva s Pánem děsu domluví, že si příště prohodí role.
B: "Rozumíš vole, chi chi chi, já budu vytrhávat těm bezejmennejm pablbům mozky vole a ty je budeš vole nahej vole přesvědčovat, cha cha cha, aby vole začali makat pro podsvětí vole."
PD: "Ty krááávole! Se poserou!"
Když se zase herní postavy teleportují na své herní pozice, začne hostinský uklízet. Pod stolkem, u kterého seděl Pán děsu s Břitvou, najde papírek s jakousi básničkou:
Na zahrádce mám
Děsně krásnou jahodu
Vyrvu ti mozek
* Zdrojový kód čili zdroják je zápis počítačového programu v nějakém programovacím jazyce. Hostinec Za Zdrojákem by programátoři ve zdrojovém kódu počítačové hry nenašli... což není nic neobvyklého.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY