Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Náhodný kos

náhodný kosKosí galerka



Kosí CD

kosí CD Stáhněte si kosí CD

Kontakt

K odeslání emailu použijte formulář Psaní pro kosa.

Registrace

Pro registraci použijte registrační formulář.

RSS

Kosí RSS kanál

Odkazy

Nechci vaší peněženku, chci jít domů

21. listopadu 2008
Asi mám šarm padoucha, pohled zloděje a úsměv vraha. Když náhodou v nějakém dopravním prostředku MHD zamrkám na nějakou slečnu/dámu (třeba když mi něco spadne do oka), nebo se na ní dlouze zadívám (to když se třeba zamyslím), většinou sevře křečovitě kabelku a na nejbližší zastávce vystoupí, nebo si jen přesedne – to když má silné nervy.

Třeba dnes jsem stál v metru nad jednou stařenkou, která se celá třásla. Uklidňoval jsem se tím, že je hodně nemocná a že se neklepe kvůli mně. Abych dal jasně najevo, že jí nechci okrást o falešné zuby, ani o paruku, že nemám zájem o její dřevěnou nohu a dokonce ani její naslouchátko nehodlám prodat v první nonstop zastavárně, usmál jsem se na ní … odsedla si.

A já si vzpomněl na jeden starý příběh.

Tma se chystala pohltit Prahu a já se vracel z Černého Mostu do Karlína. Bylo to ještě v době, kdy na Černý Most nejezdilo metro a taky byly nějaké výluky o kterých jsem nevěděl a tak jsem jel autobusem, tramvají a metrem. Do autobusu se mnou nastoupila jedna slečna. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Nic koukatelného na ní nebylo, tak jsem koukal z okna do šera, což bylo mnohem vzrušující. Pak jsem přestoupil do tramvaje a ta slečna taky. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Na Vysočanský jsem nastoupil do metra a hle, slečna taky – a do stejného vagonu. Všimla si mě, já jí a metro se rozjelo.
Slečna vystoupila ve stejné stanici jako já. Stál jsem za ní na jezdících schodech. Na ulici se vydala směrem k baráku kde bydlím. Šel jsem za ní, šel jsem domů. Už byla tma a na ulici ani živáčka. Slečna přidala do kroku, ale já chodím rychle i normálně a taky už jsem chtěl být doma, takže jsem ještě přidal. Když jsem se blížil ke vchodu do baráku kde bydlím, chtěl jsem jí prostě jen předejít, ale ona v tu chvíli hrozně rychle uskočila a zaujala jakousi divnou bojovou pozici. Lekl jsem se, to teda jo, ale nezastavil jsem se, jen jsem se za ní ohlédl s výrazem ve tváři „co blbneš, jdu jenom domů“ – tedy jestli je vůbec možné něco takového vyjádřit výrazem ve tváři – asi ne. Bydlela vedle ve vchodě a myslím, že se odstěhovala.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Všechny články