Žádnej pes tady nechcíp
19. března 2010Když mi bylo tak deset/jedenáct, ptala se mě maminka, jak se mi líbilo na jedné akci, ze které jsem se právě vrátil. Jen jsem pokrčil rameny a zatvářil se znuděně. „Chcíp tam pes, co“, řekla. Zamyslel jsem se a zcela vážně jsem pronesl: „Ne, žádnej pes tam nechcíp“ – to bych o tom přece musel něco vědět.
A tady taky žádnej pes nechcíp ... jen to tak vypadá.
Chcípla mi ale, už zase, zvuková karta ... a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně rozhoupal k nahrávání. Ovšem kdybych nezačal nahrávat, nezjistil bych, že karta nenahrává. Nenahrává jen někdy a jen něco, proto jsem na to přišel až po roce.
No a já si taky trochu zachcípal. Před měsícem jsem se dostal do rukou doktorům a chvilku si se mnou pinkali jak při čtyřhře v badmintonu. Užil jsem si premiéru v nemocnici a nepříjemné chvíle při čekání na výsledky vyšetření ... zatím se ukázalo, že o žádné vážné onemocnění nejde ... ale na toto téma možná jindy, potřebuji si ještě urovnat myšlenky, stalo se toho nějak moc najednou.
Po jednom vyšetření jsem týden polehával, byla to jediná činnost, při které mi nebylo zle, a tak jsem si po dlouhé době „našel“ čas na poslouchání hudby. Učaroval mi pianista a skladatel Dave Brubeck. Jazzisti určitě znají Taka Five (napsal Paul Desmond) a Blue Rondo A La Turk o kterém jsem se zmiňoval v článku Dneska udělám to, co jsem včera odsunul na pozítří, to jsem ale ještě netušil, že mě ten člověk téměř uhrane – v dobrém slova smyslu.
A tady jedna lahůdka: Take Five na Youtube.
A na závěr jeden příběh ... o chcípání:
Kamarádovi chcípnul před rokem pes – sežral nějakou mňamku co našel někde v křoví a otrávil se. Pár měsíců na to šel po ulici a zpoza rohu vyběhl velice podobný pes. Kamarád to okomentoval: „Asi jsem ho špatně zakopal.“