Z kosí knihovničky: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
13. února 2013Alan Karlsson váhavě postával v maceškovém záhonu, který se táhl podél boční zdi domova důchodců. Měl na sobě hnědé sako, hnědé kalhoty a na nohou hnědé trepky na doma. Nebyl žádný manekýn, ale to člověk v tomhle věku je málokdy. Byl na útěku z vlastní narozeninové oslavy, a to člověk v tomhle věku je taky málokdy, v neposlední řadě proto, že se málokdy tohohle věku dožije. Alan uvažoval, jestli se má namáhat vlézt oknem zpátky pro klobouk a boty, ale když se přesvědčil, že náprsní taška je každopádně na svém místě ve vnitřní kapse saka, vykašlal se na to. Navíc sestra Alice už několikrát prokázala, že má šestý smysl (ať si kořalku schoval sebelíp, vždycky ji našla). Možná teď vevnitř chodí sem a tam a tuší, že se děje něco nekalého. ... Pak otočil hlavu a podíval se na domov důchodců, o kterém si ještě nedávno myslel, že bude jeho posledním pozemským příbytkem. A řekl si, že umřít může někdy jindy a někde jinde. ... Stoletý stařík se vydal na cestu ve svých čuracích trepkách (tak se jim říkalo proto, že mužští v přezrálém věku při čurání zřídkakdy dočurají dál než na boty).
Takhle začíná jedna z nejlepších knížek, jakou jsem doposud četl: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Napsal ji švédský spisovatel Jonass Jonasson, který, jak jsem se dočetl na obalu, momentálně žije se svým synem, kočkou a kuřaty na ostrově Gotland v Baltském moři a dopisuje svou druhou knihu. Mezi jeho nejoblíbenější spisovatele patří Jaroslav Hašek a Milan Kundera. Knížku přeložil Zbyněk Černík.
Alan vylezl z okna domova důchodců v pondělí 2. května 2005 a vydal se na výlet ... nebo přesněji řečeno v něm pokračoval. Celý život Alana Karlssona byl jeden veliký výlet, ale ne snad proto, že by se do toho nějak hrnul, prostě se to tak stalo. Vtipný příběh útěku z domova důchodců je prokládán vzrušujícím Alanovým životem, který začíná 2. května 1905 (v úterý), kdy se narodil. Pak s Alanam Karlssonem projedete 20. stoletím jak na horské dráze, jen s vámi každou chvilku pojede ve vozíčku někdo jiný, třeba generál Franco, Harry S. Truman, Sung Mej-ling, Winston Churchill, Stalin i jeho poskok Berija, nějaký Einstein, trio Kim Ir-sen, Kim Čong-il a Mao Ce-tung, taky Charles de Gaulle nebo Lyndon B. Johnson ... a téměř se všemi si dal Alan panáka, když ne rovnou celou flašku. Možná že na konci knížky zjistíte, že jste se nestačili ani pořádně nadechnout. A možná vás, stejně jako mě, bude mrzet, že knížka skončila. Nicméně se konečně dozvíte, jak to bylo s atomovou bombou.
A na závěr jedno moudro Alana Karlssona:
"Všechno je tak, jak je, a bude tak, jak bude."