A nejsi tak trochu volízanej?
1. prosince 2008Četl (nebo slyšel) jsem kdysi o tom, že si člověk nedosáhne špičkou jazyka na loket, nebo o pokusech dosáhnou si špičkou jazyka na špičku nosu …
Na nos si jazykem dosáhnu, ale na úplnou špičku ne. Mám sice dlouhý jazyk, ale nos mám delší. Zase ale nemám jazyk tak dlouhý, abych se s ním mohl prohánět v nosní dírce, to fakt ne, mám ho dlouhý tak akorát …
Jde mi ale o to olizování lokte. Nikdy jsem to nezkoušel, ani když mě nikdo neviděl , ani když jsem se opil, prostě nikdy – tedy až do předvčerejška.
Kolem šesté jsem si namazal chleba paštikou (mandlovou – o tom se zmiňuji hlavně proto, že je to nedůležité) a když jsem odkládal nůž, omylem jsem si na chleba položil loket … bez komentáře, prosím … a odehrála se následující scénka:
Do ruky, jejíž loket jsem si vyválel v paštice, jsem uchopil chleba a bezmyšlenkovitě jsem udělal první rychlý pokus o slíznutí paštiky z lokte, to jsem si málem vykloubil ruku i krk, ale nevzdal jsem to a udělal jsem druhý rychlý pokus, při kterém jsem odhodil chleba za sebe, ale ne moc daleko, tak akorát, abych na něj ještě při otočce stihnul šlápnout …
Z lokte jsem nakonec setřel paštiku ubrouskem a z podlahy hadrem, to není tak nebezpečné.