Kosí úterý XXVII. - Kokot
Neměl jsem rád základní školu! Vůbec mě to tam nebavilo, takže jsem nedával pozor a také to podle toho vypadalo. Dneska by mi možná hledali nějakou poruchu pozornosti, ale pravda byla, že jsem na to prostě kašlal. Jak prosté, milý Watsone. Čas od času se ale přihodilo něco, kvůli čemu jsem se do školy i těšil, ale se vzděláním to myslím nikdy nic společného nemělo.
Když jsem chodil na první stupeň základní školy, ročník si už nepamatuji, ale mohlo mi být tak deset, vytahoval se jeden spolužák, že ho o deset let starší brácha bere do party kamarádů. "V tý partě," povídal, "mě starší kluci berou jako rovnocennýho, zdraví mě a baví se se mnou." To je tedy něco, říkali jsme si. Jednou přišel, tvářil se jako mistr světa a povídá: "Tak už patřím do party, dostal jsem přezdívku!" "No teda! A jakou?" zeptal se někdo. Já to určitě nebyl, páč mě takové hovadiny nezajímaly ani tenkrát. A navíc, vždycky se najde někdo hrozně zvědavý, kdo se zeptá. Spolužák sám sebe postavil na piedestal, shlédl na nás a hrdě pronesl: "Říkají mi kokote!"
Uvědomte si, že v té době (rok 1988/89) nebylo slovo "kokot" mezi dětmi nějak běžné a že jsme si ho opravdu nemohli vygůglit!
Pár dnů nato jsme šli s tatínkem na nákup a já si zničehonic vzpomněl na spolužáka a jeho přezdívku. "Tati, co znamená kokot?" Vybafl jsem bez přípravy na tatínka. Šli jsme nějakou dobu mlčky, ale bylo vidět, že tatínek přemýšlí, tak jsem ho nevyrušoval. "No... hele," začal tatínek konečně s vysvětlováním, "víš... jak bych ti to jenom... podívej… asi takhle, kokot je prostě čurák!" vysvětlil mi tatínek dost jasně pojem kokot. Tohle slovo jsem znal a znal jsem i jeho význam. Už jsem se na nic neptal a těšil jsem se na druhý den do školy. Jak to dopadlo si ale nepamatuji.
A jakou přezdívku jste měli vy?
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY