Kosí úterý LXXVI. - Sníh
"Nemám rád sníh!" Tímto zvoláním bych klidně mohl dnešní kosí úterý ukončit, páč je v něm sděleno vše podstatné, ale to by pak mohli mít milí i nemilí čtenáři a samozřejmě i milé a nemilé čtenářky kosího úterý mrzení (nebo mrazení?) a to bych opravdu nerad.
Sníh je mokrý, studený a vlezlý. Ve sněhu se blbě chodí, stojí i leží. Můžete se do něj zabořit, můžete do něj zapadnout a taky po něm můžete uklouznout. Když ho není málo, je ho příliš. Když je ho málo, je z něj sňáto (sníh a bláto dohromady... půjčil jsem si z filmu Mary a Max). Když už se někde bez dovolení usadí, zůstane tam schválně dlouho. Bolí z něj oči. Je trapně bílý, když zrovna není tu a tam podivně žlutý. Vím, že zrovna někde napadl růžový a oranžový sníh, ale to se jenom tak předvádí. Kosové jsou na sněhu vidět víc, než by chtěli. To je tak nějak sníh v kostce z kosího pohledu.
Stačí, aby napadlo nějakých deset patnáct čísel a kosové jsou z toho na větvi. Kde jinde by asi tak měli být. Já jsem z toho napadaného sněhu tak tentononc, až se mi povidlo tohle: Když jsem si chystal oběd (Kuřecí maso s cibulkou na pánvi, podlité vínem které jsem nestihl vypít a k tomu vařené brambory s mrkví. Prostě kosí mňam mňam.), začal jsem si nezvykle i rovnou umývat nádobí. A tak se přihodilo, že jsem vzal mastnou misku po naloženém kuřecím masu, automaticky jsem sáhl po nádobě s jarem a vylil jsem do mastné misky tak decku oleje, který stál hned vedle toho jaru. Olej má úplně jiný průtok než jar. A z toho plyne kosí poučení, že nádobí se myje až po obědě, nejlépe tak za tři dny. Mimochodem, na pánev jsem si také nalil olej… si myslím.
Vybavil jsem si i jednu veselou "sněhovou" historku:
Dejme tomu že někdy v roce 1985 jsem se sestrou Bárou (nazdar!) vyrazili bobovat na kopec za barákem (Říkali jsme za barákem, páč jsme měli okna na druhou stranu, jinak to byl kopec před barákem, páč tím směrem byl východ z baráku.), ale když jsme vylezli před barák (rozumíme si), zjistili jsme, že na kopci už je jenom sňáto. Ale zase na kopci nikdo nebyl. Mladé vyvíjející se mozky (8 a 6 let) nemůžete jen tak zabrzdit. Kdepak. Měli jsme oteplovačky, sněhule, rukavice, kulichy, jedny červený boby a hlavu plnou ideálů. Ten kopec byl prostě náš. Udělali jsme tak tři čtyři jízdy a z toho jednu až k popelnicím. Jako hele, dojet na sňátu až k popelnicím, tak to bylo teda fakt hustý (tenkrát jsme říkali spíš "super"). Pak nás mamince (ahoj!) naprášila nějaká "sousedka" a maminka si pro nás přišla. Vůbec z toho našeho bobování po sňátu neměla takovou radost jako my. Vynadala nám ale jen tak naoko.
No nic, právě jsem se podíval z okna a musím zopakovat mé tvrzení ze začátku: "Nemám rád sníh!"
KLAP!
P.S. O žlutém sněhu udělal pěknou písničku Frank Zappa: Don't Eat The Yellow Snow
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY