Kosí úterý CXXIII. - Ňákej matroš?
Postával jsem s dámskou kabelkou přes rameno před jedním panelákem na sídlišti Bohnice a čuměl jsem kde co lítá. Z vedlejšího vchodu vyšla starší paní se psem a když mě míjeli, zastavila se a povídá naštvaně mým směrem: "Tak vy si jako nedáte pokoj?" Nebyl jsem si jistý, jestli mluví na mě, tak jsem se otočil, jestli za mnou někdo nestojí. Nestál. Paní na mě upřeně zírala a evidentně očekávala nějakou reakci. Pes se mrcasil kolem. "Co?" vypadlo ze mě po chvíli. "Si jako myslíte, že nevim, proč tady stojíte?" Vůbec jsem nechápal, co po mě ta divná ženská chce. "Prosím?" zeptal jsem se s úsměvem. "Si jako myslíte, že jsem úplně blbá?" Ano, už v tu chvíli jsem si opravdu myslel, že je ta paní úplně blbá, ale ještě nenastal ten správný okamžik jí to sdělovat. "Víte," začal jsem ještě v klidu a ještě s úsměvem, "já tady čekám na přítelkyni, která si jen pro něco odskočila domů." "To vyprávějte někomu jinýmu," nedala se paní. Jenomže tam nikdo jiný, komu bych to mohl povědět, nebyl. Pes se mrcasil kolem. "A proč si myslíte, že mám přes rameno dámskou kabelku?" zkusil jsem to ještě slušně, ale už bez úsměvu. "No to nevim, ale vim, že tady čekáte na Dufka z prvního patra, abyste si měnili drogy!" obvinila mě ta bába. Ano, najednou se z paní stala bába, to se tak stává. Pes se mrcasil kolem. Já ani nevěděl, že v tom baráku nějaký Dufek bydlí, natož v prvním patře, a také jsem to té bábě řekl. Jenomže bába mě začala přesvědčovat, že ví líp než já, co tam dělám a to konkrétně, že tam čekám s drogami na nějakého Dufka z prvního patra. A pak přišel ten správný okamžik. Nebojte se, neřekl jsem té bábě, že je blbá. Zařval jsem, že je úplně blbá kráva a jestli mě nepřestane srát a obtěžovat, tak toho jejího čokla hodím do popelnice. Při tom jsem dramaticky ukazoval směrem k popelnicím, aby si nemyslela, že nevím, kde tam jsou popelnice. Bába na mě chvilku civěla s otevřenou pusou, pak se roztřásla a nakonec se rozbrečela. Pes se mrcasil kolem. V tu chvíli vyšla přítelkyně Markéta z baráku, vzala si kabelku a vyrazili jsme na autobus. "Nevíš, proč paní Novotná brečela?" zeptala se po chvíli. "Vím," řekl jsem po pravdě, "neměl jsem drogy!"
Tohle se přihodilo před nějakými dvaceti lety, dneska bych paní poslal jenom do prdele a už bych si jí nevšímal. A to je velký posun. Mám ze sebe radost.
V karlínském pivním baru Diego sejdete po dřevěných schodech do hlavní místnosti a pak můžete jít dál chodbou do salonku, nebo na druhou stranu na záchod. Cestou do salonku ještě minete kulatý stolek u zdi s velkou nástěnnou mapou. No a u tohohle stolku jsem občas sedával, páč to byla taková příjemná zašívárna (než z toho udělali dvojstolek). Říkal jsem tomu místu prostě u mapy. Nešla tam wifina a tak jsem nemohl jen tak nesmyslně brouzdat těma internetama. Každopádně bylo z toho místa vidět, kdo chodí na záchod a ze záchodu. Jednou jsem takhle seděl u mapy, srkal pivo a možná psal nějaké Kosí úterý, když jsem si všiml, že na mě snad už třetí mladý muž (asi tak ve věku kdy jsem řval na tu paní z příběhu výš), vracející se ze záchodu do hlavní místnosti, divně čumí. Zjistil jsem pak, že to byli kluci od jednoho stolu, kde jich sedělo tak osm devět. Další už divně čuměl i když šel na záchod a když se vracel, zpomalil a vypadal, jako by něco chtěl. Tak to šlo nějakou dobu, až se jeden (posilněn alkoholem) konečně osmělil a když se vracel ze záchodu, zastavil se přede mnou a trochu ostýchavě se zeptal: "Nemáte ňákej matroš? Třeba trávu?" Zasmál jsem se a skoro se omluvil, že tam jen sedím a popíjím pivo. Mladý muž zklamaně odešel do hlavní místnosti a už z dálky oznamoval kamarádům u stolu: "Tak nic! Žádnej matroš nemá." Hospodou se sborově ozvalo zklamané "Chjóóóóóó".
Dodnes nevím, proč si ti kluci mysleli, že bych měl mít u sebe třeba trávu. Mohl jsem se jich zeptat, ale na to jsem byl málo posílen alkoholem zase já. Tak hlavně že se nerozbrečeli.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY