Kosí úterý LVI. - Psolidé
Asi mě nepřestanou udivovat někteří majitelé psů, takzvaní pejskaři, kteří si myslí, že zrovna jejich čtyřnohý přítel je geniální a rozumí lidské řeči. Nemám na mysli takové to povídání si se psem, nebo povídání si sám se sebou v přítomnosti psa. To dělají i nepejskaři, když jsou nějakou dobu s cizím psem. No, já k tomu nepotřebuji ani toho psa. Mám na mysli události, kdy někdo mluví na psa jako na člověka a očekává nějakou zpětnou reakci, třeba že to zvíře odpoví. Možná teď někomu zasadím těžkou ránu, ale psi lidské řeči nerozumí. Ani když vypijí sud piva.
Četl jsem nedávno článek v časopisu Echo 24 (č. 31 / 2020) od lékaře a vědce Jiřího Váchy Dohánějí nás velcí lidoopi v myšlení? Gorily, orangutani a šimpanzi jsou naši nejbližší příbuzní anatomicky, fyziologicky i geneticky. Například se šimpanzem máme společných 98,8% genů. Velcí lidoopové dokáží řešit úlohy, které začínají řešit děti ve dvou letech. Jedině u velkých lidoopů je prokázáno, že dokáží užívat zrcadel stejně jako člověk, tedy že se v zrcadle poznají. Takhle bych vám mohl převyprávět celý článek, ale jde mi konkrétně o část, ve které se autor ptá: "Jak je to u velkých lidoopů se schopností řeči?" a odpovídá: "... Mohou se naučit dohodnuté lidské symboly a někteří chápou, že symbol může informovat o jiném objektu nebo události… nemají generativní komunikační systém s otevřeným koncem a nemohou se naučit ani některý z našich jazyků… Žádný lidoop... nezná rozdíl mezi oznámením a otázkou..." A někdo by to chtěl po psech.
Událostí s pejskaři a jejich "psolidmi" jsem zažil nespočet, ale ten poslední mě rozveselil hodně a navíc mi vnukl téma na tohle Kosí úterý.
Po ulici se mrcasil takový ten malý jorkšírský smeták. Pravděpodobně provedl něco strašlivého, páč ho panička zvedla ze země až do úrovně svých očí a přísně smetákovi pravila: "Co si jako myslíš, že děláš? To jako nevíš, jak se máš chovat? To si jako myslíš, že ti to budu furt říkat? To si jako nepamatuješ, co sem ti říkala posledně?" Smeták nejspíš nějak zareagoval, možná mrknul, nebo nepatrně hejbnul tlapkou, páč panička po chvilce vyštěkla: "No to si jako myslim, že si to moc dobře pamatuješ!" Pak položila smetáka zpátky na zem a ten se hned rozběhl ulicí. Panička se za ním rozkřičela: "Kam si jako myslíš, že běžíš? To jako nevíš, kde bydlíš?" Smeták zmizel za rohem a já měl o něco veselejší den.
Ovšem úplně první takovou událost, kterou mám jednou provždy vrytou v paměti, jsem zažil v nějakých patnácti letech. Hlavním aktérem ale nebyl pes, nýbrž kočka. Kočky, jak nejspíš tušíte, také nerozumí lidské řeči. Snad to teď s někým neseklo.
Přišel jsem tehdy za kamarádem s balíčkem disket (ty už jsou taky retro) pro nějakou novou počítačovou hru. Když jsme šli k němu do pokoje k počítači, minuli jsme v předsíni malé černé kotě, sedící nešťastně vedle vlastní hromádky. Nějak to nestihlo na písek. Zasedli jsme k počítači a já na nějaké kotě zapomněl. Najednou se ve dveřích pokoje objevila kamarádova maminka, paní inženýrka, držela kotě ve vzduchu a hypnotizovala ho pohledem. Chvilku se zdálo, že se nic neděje, jako by se zastavil čas, když najednou začala kočičkou lomcovat a křičet na ní: "Proč si to udělala!? Řekni, proč si to udělala!? Řekni mi, proč si to udělala!? Proč-si-to-u-dě-la-la!?" Já na to tupě zíral s otevřenou hubou, kamarád koukal do počítače, jako by se nic divného nedělo a paní inženýrka třásla kočičkou a křičela: "Řekni mi, proč si to udělala!?" Trvalo to snad pět minut. A víte, jak to dopadlo? Možná vás to překvapí, stejně jako tenkrát mě. Kočička nepromluvila.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY