Kosí úterý LXXXV. - Cestování nosem
Pachy všelijaké vyvolávají kolikrát velmi silné vzpomínky, jak ví nejspíš každý ze svých vlastních zkušeností a nebo z internetu. Když se vám dostane do nosu nějaký pach, zachytí ho receptory, pošlou info do mozku a pak, když je ten pach spárovaný s nějakou událostí, se začnou dít ty vzpomínky. Teda tak jsem to alespoň pochopil. Jak si to celé představuji, tak to snad radši ani nechtějte vědět. Důležité jsou ty vzpomínky, které vás kolikrát přenesou i několik desetiletí zpátky. To záleží na tom, jak jste staří. Tohle cestování nosem funguje jen do minulosti. Do budoucnosti se to ještě nikomu nepovedlo. A jestli ano, ještě se odtamtud nevrátil, aby o tom podal věrohodné svědectví. Abyste mohli cestovat nosem do budoucnosti, museli byste mít v mozku např. nějakou vůni spárovanou se vzpomínkou z budoucnosti, kterou jste ještě nezažili. Jednou budeme třeba říkat: "Už si vzpomínám, to se přece stalo příští měsíc!" Na to si ale ještě počkáme. "Vzpomínka z budoucnosti" není úplně nejvhodnější termín, ale obávám se, že příhodnější zatím neexistuje. Pro budoucí generace humanoidních Androidů a iOSů bych si směle dovolil navrhnout slovo "předžitek" (binární kód bez diakritiky: 011100 000111 001001 100101 011001 000111 101001 101001 011101 000110 010101 101011).
Ale zpět k cestování nosem. Také mám několik čichových vzpomínek, které mozek používá k cestování do minulosti. Většina mých čichovzpomínek je pocitových. Třeba vůně škváry, zejména mokré, mi vybaví, jak jsem jako kluk hrával pozemní hokej za TJ Sokol Kbely, ale s žádnou konkrétní vzpomínkou tuhle vůni spojenou nemám. Několik vůní mám spojených s obědem u babičky. Vlastně většina vůní mě přenese k nějakému žrádlu. Jeden neidentifikovatelný létající pach dokonce i do školní jídelny. Někdy bych ovšem ocenil, kdyby mě mozek předem upozornil a zeptal se, jestli mám o cestování nosem vůbec zájem, páč ne vždycky se mi to zrovna hodí. Pachů, které nemám rád, je několik, ale pouze jeden pach vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže. Je to chlor! Stačí mi nasát určité množství chloru a ať už jsem kdekoliv, ocitnu se rázem v Hloubětíně před bazénem, tak nějak před třiceti lety. Jak já to posraný plavání nenáviděl! Dneska ten bazén bude pravděpodobně vypadat i smrdět jinak, ale to už je jedno. Naposledy se mi to přihodilo teďka v sobotu. Šel jsem ulicí Baarova v Michli a najednou stojím v Hloubětíně před bazénem, je mi nějakých jedenáct, v rukou žmoulám igelitku s plavkama a koupací čepicí a vůbec se mi nechce vejít do té strašidelné budovy. K dokonalosti chybí jen veliké Sauronovo oko na střeše bazénu. Vždycky mi chvilku trvá, než se z toho zmátořím. Kdybych se na to mohl připravit, neobjevil bych se tam v jedenácti, ale v pozdějším věku a místo do bazénu bych šel na pivo do restaurace Na staré hospodě.
Mám doma plechovou krabičky od mátovo-skořicových bonbonů, kterou čas od času jen tak otevřu, přivoním si a zase ji zavřu. Dva roky do ní strkám frňák a stále voní. Nádhera. Možná by se daly všelijaké pachy uchovávat v nějakých nádobách a pak promyšleně používat na cestování nosem. Třeba by se tak dalo "jezdit" sofistikovaně (tzn. přímo ze sofa) na dovolenou. Ale to si nechám do nějakého jiného příběhu.
Než k tomu dojde, popřeji vám jen mnoho štěstí při nenadálém cestování nosem.
A bacha na chlor!
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY