Kosí úterý LXXXIII. - Brýle
Brýle zatím ještě žádné nepoužívám, což je vzhledem k tomu, že posledních dvacet let čumím denně několik hodin do monitoru, snad i záhada. Brýle na dálku bych už využil, ale říkám si, že mám dost starostí s tím, co je poblíž, takže si další starosti přidělávat nebudu. Samozřejmě si často kladu otázku, jestli bych mohl bez brýlí pomoct starému pánovi, který brýle ztratil. Možná bychom museli počkat na nějakého Macha (nebo "mača") z třetí bé, který by brejle měl, a tak by ty brejle našel a starý pán by měl radost. Zatím jsem takové zkoušce vystaven nebyl, ale jinak jsem s brýlemi zažil všelicos.
Když jsem psal minulé Kosí úterý (Havěť reklamní), vzpomněl jsem si v souvislosti s kamarádem panem D. na jednu veselou příhodu s brýlemi, ale chytře jsem si ji nechal až na další úterý. Prostě kos. A aby toho nebylo málo, tak vám napřed povím jinou příhodu, ve které hrají brýle sice jen vedlejší roli, ale zato velmi dramatickou.
Před několika lety jsem se ocitl v situaci, která se lidem jako já naskytne maximálně jednou za život. A to ještě spíš náhodou. V období tak dvou tří měsíců jsem se těšil ze společnosti dvou slečen. Jedna nevěděla o druhé a já žil s naivní představou, že si budu vybírat. Stalo se nevyhnutelné a jednoho dne jsem jedné slečně odeslal textovou zprávu určenou pro tu druhou slečnu. Z textu zprávy to bylo dost patrné a nemělo smysl se nějak vymlouvat. A aby to bylo úplně na hlavu, tak jsem jí tu zprávu odeslal ve chvíli, kdy přišla ke mně domů a v předsíni si zouvala boty. Odeslal jsem zprávu, v němém úžasu jsem jen stihl otevřít ústa a vzápětí jsem z předsíně zaslechl cinknutí telefonu, upozorňujícího na příchod nové zprávy. Heleďte, nebudu to protahovat. Slečna chvilku nevěřícně mžourala do mobilu, pak si na to nasadila brýle a od té doby jsem ji neviděl.
A teď ta s brýlemi v hlavní roli.
Jeli jsme s kamarádem panem D. na koncert kapely Jethro Tull, který se konal v přírodním amfiteátru v podhradí hradu Loket. Jeli jsme automobilem a já, jakožto notorický neřidič, jsem se jenom vezl. Ale vykompenzoval jsem to lístkem na koncert. Po nějaké té půl hodině jsme vyjeli z Prahy, pan D. na to tzv. šlápl a začal něco vehementně hledat v bordelu na palubce. Po chvilce úporného, stále neúspěšného, hledání pravil: "Počkej, až to najdu. To budeš koukat! Sem byl totiž na očnim a dostal sem brýle!" Lehce jsem znejistěl. Po další chvilce šmátrání konečně brýle v bordelu na palubce našel a stejně jako starý pán měl radost. Já koneckonců také. Celou tu dobu jsme se neohroženě řítili kupředu. Brýle byly v pouzdru, které nemohl otevřít. Nepamatuji si, jestli jsem při operaci "vyndaváme brýle z pouzdra, které neumíme otevřít" nějak zásadně asistoval, nicméně brýle se z pouzdra podařilo vyprostit a pan D. si je mohl konečně nasadit (nebo nanosit?). Vypozoroval jsem, že lidé, kteří si nasazují brýle před někým, kdo je v brýlích ještě neviděl, mají tendenci něco k tomu povědět. Stejně tak učinil i pan D.: "Takže bacha! Teďka si nasadim brýle, který sem minulý týden dostal u očaře, abych mohl vůbec řídit!" Po těchto slovech si brýle slavnostně nasadil a v tu samou chvíli jsme prosvištěli obrovskou křižovatkou na červenou. To jsem teda koukal! Bylo to jako z akčního filmu, akorát nás nenatáčelo pět kamer a nelétala nad námi helikoptéra.
A takovouhle legraci si můžete užít s brýlemi. Kdo by to byl řek'.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY