Kosí úterý CXXVII. - Mudrosloví
Dnešní Kosí úterý bude, jak název napovídá, hloubavé a plné moudrosti. A nebo taky ne. Nebojte se, nehodlám se měřit s giganty moudrosti, kteří se snaží všechny vystrašit tvrzením, že je chce někdo vylekat. Budu se bezpečně pohybovat v brouzdališti, nebo spíš jen v kaluži mudrosloví a sem tam udělám palcem levé nohy vlnku. Nehodlám ani jednotlivé fráze a přísloví vysvětlovat, jen si k nim udělám několik poznámek.
Začnu zlehounka známým a hojně používaným příslovím "Každý svého štěstí strůjcem". Neuniklo mé pozornosti, že tohle přísloví používají lidé zejména tehdy, když se jim daří a jsou spokojení. Často pak dávají ostentativně najevo, že drží vlastní život pevně za opratě a že si to štěstí sami zařídili. Když se jim ale přestane dařit (nebo se jim nikdy nedařilo), tak vždycky vědí, kdo je za to jejich né-štěstí zodpovědný a kupodivu to nikdy nejsou oni. A to je zajímavé. Na mě ještě z tohohle přísloví kouká jako strašák v poli slovo "štěstí". To je, a tady si dovolím nesportovní přirovnání, jako bych si mohl kdykoli zaběhnout do kabiny rozhodčích a zařídit, jak dopadne zápas. Mám za to, že štěstí není nic trvalého a nikdo si ho zařídit nemůže. Spousta lidí má víc štěstí než rozumu. Třeba já. Tak to prostě je. Se s tím smiřte.
Nedávno jsem se setkal s hodně alternativním výkladem jednoho známého přísloví. To takhle jeden pán na dotaz, jestli by už konečně nechtěl držet hubu, páč mlel nesmysly, odpověděl: "Líná huba, holé neštěstí". Tak neštěstí to opravdu bylo, škoda jen, že mu ta huba nezačala línat. Vlastně by se to dalo použít i takhle: "Líná mu huba, z toho bude holé neštěstí". No nic. Moudrost tohoto přísloví využívám často, ale trochu jinak. Skoro vždycky se totiž někde poblíž zjeví někdo aktivnější, kdo se zeptá za mě. A já se pak už jen tvářím moudře, jako že to je přece jasné a že na něco takového se nemusím ptát. Když jsem v dobrém rozmaru, tak ještě zakroutím hlavou, obrátím oči v sloup a pravou rukou se dramaticky chytnu za čelo. S tím bych mohl z fleku do Národního.
Občas se někde setkám s frází, že někdo za sebou "pálí" nebo "strhává mosty". Ve skutečnosti to znamená, že si někdo někoho zablokuje, přestane sledovat nebo zruší přátelství na sociálních sítích a vymaže kontakty z mobilu. Takže něco v tom smyslu, že přijdete k potoku a do proudu skopnete dřevěné prkno, po kterém se dalo přejít. Ale chápu, pálení a strhávání mostů zní dramatičtěji. Spálit nebo strhnout most není tak jednoduché. A hlavně musí napřed nějaký most existovat. S přátelstvím se ještě pojí další fráze a tou je tzv. "prohlubování přátelství". Já si nemůžu pomoct, ale když slyším slovo prohlubovat, vybavím si lopatu a hrob. Ale dneska se nejspíš hloubí hroby bagrem. Což nemění nic na tom, že prohlubování přátelství může vést do hrobu. Asi proto nejčastěji prohlubují přátelství všelijací soudruzi. To už dává smysl.
A na závěr nevstoupím do stejné řeky a dokonce se o to ani nepokusím. Čas od času někde čtu, že se někdo pokusil/pokusí vstoupit do stejné řeky. A dokonce jsem nedávno, čirou náhodou, zaslechl část velmi nepozoruhodného rozhovoru: "Asi to s nim zase zkusim." "To jako fakt vkročíš podruhý do stejný řeky?" Představuji si, jak po světě bloudí nešťastná duše Hérakleita z Efesu, kroutí hlavou, obrací oči v sloup, dramaticky se chytá za čelo a naštvaně křičí (aniž by ho někdo slyšel): "Neříkal jsem, že nemáte furt dokola dělat ty samý píčoviny, ani že nemáte podruhý vstupovat do ňáký posraný řeky, ale že do ní NE-VSTOU-PÍ-TE! Doprdelekurvadrát!" A já se mu, tedy té zbloudilé duši, vůbec nedivím. Heleďte, i kdyby existoval stroj času a mohli bychom se vrátit třeba jen o minutu zpátky, tak by to pořád (a pořád a pořád a pořád atd.) bylo poprvé. Až tohle jednou v hlavách lidských dozraje, ztrápená duše Hérakleita odejde na věčnost a z bůhvíodkud se ozve trochu naštvaně: "Že vám to ale trvalo! Sakrapes!"
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY