Kosí úterý XXXIII. - Pacienti
Když teď všude řádí všelijací virové a já nemůžu, tedy nechci, i když bych potřeboval, zajít ke své paní doktorce, tak jsem si alespoň zavzpomínal na několik veselých příběhů z čekárny a ordinace.
Ke své obvodní doktorce pro děti a dorost jsem chodil do svých třiadvaceti let. Nebyl důvod ke změně. Až když jsem začal v čekárně potkávat spolužačky s malými dětmi, řekl jsem si, že bych měl přestoupit k praktickému lékaři pro dospělé. Přispěla k tomu i následující situace. Každý, kdo přišel k paní doktorce, zapsal do formuláře před ordinací jméno a rok narození. Jednou za čas vylezla sestra a vzala vyplněný formulář, podle kterého si pak paní doktorka volala do ordinace pacienty. Už ani nevím s čím jsem tam šel, ale normálně jsem se zapsal a usadil v čekárně. Když jsem měl přijít na řadu, ozval se z ordinace hlas paní doktorky: "Klestil???" Ten otazník byl opravdu velice výrazný. Vešel jsem do ordinace, paní doktorka se na mě podívala přes horní okraj brýlí a zeptala se: "Jdeš sám, Ondřeji?" Paní doktorka mě znala od mala, tak mi normálně tykala. Odpověděl jsem že ano a paní doktorka se usmála a řekla: "Tak to jo, já si myslela, jestli nemáš potomka nebo sourozence, ale ty jsi jen zapsal obráceně rok narození." Místo roku 79 jsem napsal 97. Evidentně jsem potřeboval nějaký medikament.
Na jaře se mi čas od času udělá ječné zrno. Když se mi udělalo poprvé (to mi bylo nějakých 21) a já netušil o co jde, šel jsem na oční, kde si mě paní doktorka očíhla a vesele pravila: "Pěkná jarní úrodička! Pěknej květák!" A protože nezabraly žádné mastičky a ječné zrno ne a ne prasknout, rozhodla se, že jarní úrodu sklidí sama. Vzala skalpel a ječné zrno rozřízla. Týden nato jsem šel na kontrolu, počumoval jsem po čekárně, když najednou vylezla z ordinace babička jedné kamarádky a posadila se naproti mě. Mockrát jsme se viděli a znali jsme se. Pozdravil jsem ji, ale nezareagovala, tak jsem pozdravil trochu hlasitěji, ale zase nic, tak jsem toho nechal, ale když to vypadalo, že na mě kouká, usmál jsem se a pokýval hlavou jako na pozdrav, ovšem bez odezvy. Vůbec mi nebylo jasné, proč paní, se kterou se běžně zdravím, dělá, že mě nezná. Později jsem se dozvěděl, že tahle babička pak vyprávěla, jak byla na očním a zdravil ji tam nějaký cizí pán a furt na ni kýval hlavou a choval se divně, ale že neví kdo to byl, protože měla rozkapané oči.
Do čekárny, ve které jsem si užíval samotu a klid, se vřítila paní s malým chlapečkem v kočárku a za nimi ještě cupitala tak osmiletá holčička. Chlapeček neměl z nějakého důvodu dobrou náladu a brečel. Paní se rozhodla že chlapečka rozveselí a začala recitovat dětskou básničku, při které se ukazuje rukama co se v básničce odehrává. "Kutálí se ze dvora, tááááákhle velká brambora," a paní dělala rukama jak se něco valí ze dvora a pak tu velikananánskou bramboru a pokračovala "neviděla, neslyšela, spadla na ni závora," a paní dělala jak brambora nevidí a neslyší a jak padá závora. "Kam koukáš ty závoro? Na tebe ty bramboro!" To už ani nevím, jak ta paní ztvárnila. "Kdyby tudy projel vlak, byl by z tebe bramborák!" Tady paní dělala jako když běží, což byl nejspíš vlak a pak dělala rukama čápa, asi jako že z brambory udělá placku. Představení to bylo velice expresivní, ale na chlapečka zabíralo, tak ho paní opakovala. Když začala podruhé, přidala se k ní i holčička, takže najednou byly v čekárně dvě veliké brambory a dvě závory. Když říkaly a předváděly téměř unisono básničku počtvrté, tak jsem si ji už recitoval také, ale jen pro sebe, jinak jsem se tvářil, jako že se tam žádné brambory ze dvora nekutálí. Nicméně básničku si od té doby pamatuji. Básničku pak řekly ještě jednou a protože už chlapeček nebrečel, paní přestala s představením. Ovšem holčička chtěla pokračovat, ale stihla říci jen "Kutálí se ze dvora, táááá...", načež ji paní okřikla: "Co blbneš, tady si v čekárně u doktora, tak se přestaň chovat jako malá!" A chlapeček se rozplakal.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY