Kosí úterý CXI. - Příběhy jsou všude
Léto, prázdniny a doba dovolených si o příběhy přímo říká. Mně pouhé slovo dovolená stačí k tomu, abych si začal představovat nekonečné množství hrůzyplných příběhů a několik dní se pak skrýval pod peřinou. Abyste to nechápali špatně, nemám fobii z cestování nebo z přesouvání se čímkoliv kamkoliv, jen na mě slovo dovolená působí tak, jako že nemám nic dělat a ještě si to nicnedělání mám užívat. Prostě hrůza! Ale jiné příběhy mám rád, kvůli příběhům čtu knížky, koukám na filmy, v MHD občas blbě čumím na spolucestující a na ulici se rozhlížím kolem sebe. Už před několika lety jsem si přestal na ulici zašpuntovávat hlavu sluchátkama, protože mi začalo vadit, že nevnímám dění kolem. I když někdy je lepší to nevnímat.
S jistým pobavením čím dál častěji zjišťuji, že si z příběhů z knížek, které jsem přečetl před mnoha lety, pamatuji všelicos, ale většinou ne to podstatné. Tak například z knížky Vlastimila Třešňáka U jídla se nemluví, si pamatuji právě jen to, že se u jídla nemluví. Je to na začátku i na konci stejnojmenné povídky, ale co se odehrává mezi tím, to si pamatuji jen matně. A nebo v jiné jeho knížce říká často jedna z postav "hovno, prdel, Vršovice", ale nevím která a proč. Z knížky Johna Steinbecka Pláň Tortilla si pamatuji, že tam partička podivných individuí popíjela víno ze zavařovaček a že tam jakási madam luxovala moderním vysavačem na elektřinu, i když elektřinu v domě vůbec zavedenou neměla. Tak mě napadá, že jsem to ještě nikdy nezkusil… myslím to popíjení vína ze zavařovačky. Jestli nenastal ten správný čas trochu se odvázat.
Spousta příběhů je v tzv. klasické hudbě. Když se mi před 13 lety snažili na Bulovce najít roztroušenou sklerózu, což se jim nepodařilo, ležel jsem po lumbální punkci tři týdny doma a poslouchal jsem klasiku a jazz. Nemohl jsem ani sedět, hlava mě nebolela jen v leže. A to je k poslouchání klasické hudby skvělá poloha. Když se mi podařilo neusnout, představoval jsem si příběhy všelijaké a vůbec jsem se nedržel tématu. Tedy né že by každá klasická skladba měla nutně nějaké téma, ale to je tak jako tak jedno. Po nějaké době jsem byl v Rudolfinu na Haydnovi a říkal jsem si, že si snad lehnu do uličky na kraji jeviště, aby se mi lépe poslouchalo. To by byl pěkný příběh, ale netroufl jsem si. Za ty tři týdny mi do uší nalezlo několik tun not, smyčců, dřev, plechů a spousta jiných neplechů. Tehdy mě poprvé napadlo, že vůbec netuším, proč se té hudbě říká vážná. A dodnes jsem na to nepřišel. Nicméně se mi s klasikou stalo něco podobného, jako s příběhy dávno přečtenými, jen s tím rozdílem, že si pamatuji určité hudební části, ale nevím, do kterých skladeb patří a kdo je napsal. Také jsem v tom polehávajícím období objevil příběh pětičtvrtečního taktu ve skladbě Paula Desmonda Take Five, nahrané Davem Brubeckem. Pětičtvrteční takt od té doby občas použiji a vždy je z toho pěkný příběh, ale většinou jen pro mě.
Úplně nejvíc nejlepší příběhy, jak by možná řekl Forrest Gump, a nebo taky ne, jsou takové, které se jen tak zničehonic odehrají a zase zmizí, ale zůstanou v hlavě. Ty mám prostě nejradši. Jako třeba ten můj oblíbený, který se odehrál ještě před záplavama v roce 2002 a který určitě znáte, páč o něm melu každou chvíli. Ale co by to bylo za Kosí úterý o příbězích, kdybych se s ním zase nevytasil. V příběhu se vyskytuje paní, její pes a tak desetiletá holčička, která psa hladí. Když jsem tuhle trojici míjel, ptala se zrovna holčička paní, jak se ten pejsek jmenuje. Už od pohledu nasraná paní na holčičku vyštěkla: "Se neptej, když to nevíš!" Pokračoval jsem v cestě a až za nějakou chvíli mi došlo, co ta paní vlastně řekla. Dodnes tuhle větu občas použiji jako odpověď.
Chodívám kolem restaurace, která má do ulice pět prosklených výklenků. V každém výklenku je vyvýšený stolek a dvě barové židle. Výklenky jsou oddělené tak metrovou zdí, takže lidé ve výklencích jsou v jakýchsi boxech, ale o lidech ve vedlejších výklencích nevědí. Když procházím kolem, většinou trochu zpomalím a dívám se do jednotlivých výklenků, jaký se tam zrovna odehrává příběh. Nepředstavujte si, že se nalepím na sklo a čumím dovnitř, jen projdu pomaleji kolem. Jsem v tu chvíli patrně jediný, kdo ten příběh vidí. Za minutu se tam nejspíš odehraje příběh úplně jiný.
Příběh č. 1: V prvním výklenku sedí na barové židli slečna, před sebou má dvojku bílého vína a znuděně kouká z okna do ulice. V druhém výklenku je jen prázdný stůl. V třetím výklenku je "zapomenutá" kytka ve váze, jeden prázdný půllitr a jedna prázdná sklenička na víno. V čtvrtém výklenku je jen prázdný stůl. V pátém výklenku sedí na barové židli kluk, před sebou má na půl vypité pivo a znuděně kouká do ulice.
Příběh č. 2: V prvním výklenku sedí na barové židli vpravo paní a obědvá řízek s bramborem. V druhém výklenku sedí na barové židli vpravo paní a obědvá řízek s bramborem. V třetím výklenku sedí na barové židli vpravo paní a obědvá řízek s bramborem. V čtvrtém výklenku sedí na barové židli vpravo paní a obědvá řízek s bramborem. V pátém výklenku sedí na barové židli vlevo paní a obědvá špagety.
Příběh č. 3: V prvním výklenku je na stole prázdný půllitr od piva a talíř s nedojedeným jídlem, příborem a zmuchlaným ubrouskem. V druhém výklenku je na stole talíř s nedojedeným jídlem, příborem a zmuchlaným ubrouskem. V třetím výklenku je na stole prázdná sklenice od malého piva a talíř s nedojedeným jídlem, příborem a zmuchlaným ubrouskem. V čtvrtém výklenku je na stole talíř s nedojedeným jídlem, příborem a zmuchlaným ubrouskem. V pátém výklenku sedí na barové židli pán a prstem na jídelním lístku ukazuje vedle stojící servírce, jaké by si dal (další?) jídlo.
A takových příběhů se tam odehrává habaděj.
Připomíná mi to trochu scény z filmů Wese Andersona, kde se na jeden záběr pohybuje kamera stále jedním směrem a odehraje se i několik scén za sebou. Ale možná to jenom tak vypadá, že je to na jeden záběr.
Trochu mě mrzí, že před restaurací s výklenky parkují furt auta, takže se ty příběhy nedají vyfotografovat. Ale nejspíš je to tak dobře.
No nic, třeba se někdy potkáme v nějakém příběhu.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY