Kosí úterý LXXX. - Samomluva
Už od mala si čas od času povídám sám pro sebe. Jeden dědeček mi říkával, že sami pro sebe si povídají jen blázni, tak jsem si myslel, že je to divný. Po roce 89 se z dalekých krajin vrátil druhý dědeček, psychiatr, který si taky čas od času řekl něco sám pro sebe a ještě se tomu kolikrát i zasmál. A ten mi o bláznech nic neříkal. Usoudil jsem tedy, že je to v pohodě.
Na tohle téma mě navedl sen, ve kterém jsem chodil po bytě a povídal jsem si sám se sebou. Nevím o čem. Každou chvilku se mě někdo z přátel přišel zeptat, jestli s ním chci mluvit a já všem odpovídal něco v tom smyslu, ať mi dají pokoj, že napřed potřebuji mluvit sám se sebou. A dost mě štvalo, že mě ani nenechají dosamomluvit.
Sám se sebou si povídám vědomě, co tak vím. Jestli si sám se sebou povídám i nevědomě, to budou vědět jiní. Za ty roky rozmlouvání jsem například zjistil, že i zdánlivě dobrá myšlenka vyřčená nahlas kolikrát vyzní jako pěkná ptákovina. Dost záleží i na přednesu, což je něco, co lidé během provozování samomluvy většinou neřeší. Myslím si, jako pokročilý samomluvec, že této opomíjené disciplíně by se mělo věnovat mnohem více pozornosti. Přednes, i když jde "jen" o samomluvu, je důležitý. Často se mi při psaní Kosího úterý stává, že si nahlas řeknu i celý odstavec, třeba se tomu i zasměju, ale když to pak napíšu, není to vůbec vtipné. Třeba tenhle odstavec… ale potřetí už ho přepisovat nebudu. Jistě, problém není v přednesu, ale v tom, že to neumím napsat. A když už se ptáte, tak ne, audio verzi Kosího úterý zatím neplánuji. Ani video verzi. Možná kdyby mě hrál Brad Pitt, páč jsme podobně vysocí. Tedy on je trochu menší, ale to mi nevadí.
Samomluvu sice provozuji vědomě, ale pouze v případě, když se domnívám, že mě nikdo nevidí a neslyší. Nejsem magor, který nastoupí třeba do tramvaje a předstírá, že má bezdrátová sluchátka s mikrofonem. To je úplně jiný level skutečné poruchy.
Právě ta představa domnělé neviditelnosti a neslyšnosti bývá dost ošidná, ale záleží na povaze a zkušenostech samomluva nebo samomluvky (nebo samomluvičky?). Pamatuji si na doby, kdy jsem si to rázoval ulicí a říkal jsem si pěkně nahlas třeba novou básničku a najednou jsem zjistil že mě někdo sleduje a začal jsem dělat jakoby nic. Dneska se jen trochu ztiším, abych pozorovatele moc nerušil. Když jsem psal před lety text k písničce básník, prozpěvoval jsem si refrén "... ti co ho zabili / srdce rozřezali / a do žaludků nacpali..." zrovna když jsem procházel kolem zdánlivě opuštěného automobilu. Ukázalo se, že v automobilu se staženými okýnky sedí několik lidí. Tvářili se, jako by spatřili Hannibala Lectera. Snad to na nich nezanechalo nějaké trvalé následky.
Jednou se mi povedlo úplně nechtěně "urazit" jakéhosi pána. Šel jsem kolem nějaké zahrady s dřevěným plotem, skrz který nebylo vidět. Řešil jsem si tehdy nahlas (páč nikde nikdo nebyl) nějaké osobní hlavolamy a byl jsem na sebe naštvaný. No a stalo se, že zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl sám sobě nahlas vynadat, objevila se zničehonic nad plotem hlava staršího pána, který tam (co já vím) sázel třeba ředkvičky a zrovna se chudák rozhodl, že si narovná záda. Šlo o souhru milisekund. V ten samý okamžik jsem vypustil z úst slova, která už nešla zastavit. Překvapenému pánovi jsem vmetl přímo do tváře: "Ty debile!" Patřilo to mně, ale to se ten pán už nikdy nedoví.
Dodnes mě to trochu mrzí, ale ten přednes, tak ten byl fakt parádní.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY