Kosí úterý XCIII. - Záchodové příběhy
Na záchodě se vám může přihodit i něco jiného, než že po napínavém zápase, do kterého jste dali úplně všechno, zjistíte, že nemáte čím uklidit hřiště. Situace je to vtipná, ale v ten konkrétní okamžik, když jste třeba někde na návštěvě, určitě ne pro vás. Dodnes si vybavuji pohled na prázdnou ruličku od hajzlpapíru a jak jsem pak hledal toaleťák po hotelovém pokoji plném cizích spících lidí.
Když jsem se učil řemeslu brašnářskému, zašil jsem se čas od času na záchod a dal jsem si dvacet. No spíš tak dvanáct, páč dvacet by bylo už podezřele dlouho. Záchody byly v uličce, kterou musel projít každý, kdo se chtěl dostat do dílny. Přede dveřmi na záchod byl ještě výklenek s umyvadlem a často nefunkčním světlem. Jednou jsme pracovali s nevábně vonícím lepidlem a tak jsme ho nepoužívali přímo na dílně, ale měli jsme ho na stolku u otevřeného okna na druhém konci té uličky se záchody. Kdo šel pracovat s lepidlem, musel projít kolem záchodů. Dával jsem si tehdy svých dvanáct a když jsem vylezl ze záchodu a chtěl jsem si umýt ruce, vyšel někdo z dílny a šel k lepidlu na druhé straně uličky. Byl jsem schovaný v neosvětleném výklenku u záchodu a vyčkával jsem (ani nevím na co), když vtom kolem prošel jeden spoluučeň a dělal čápa. Měl natažené ruce před sebe, kterýma dělal jako že klape zobákem a kráčel dlouhými kroky, aniž by používal kolena. Ale hlavně si mě nevšiml. Vydržel jsem se nesmát a počkal jsem, až použije lepidlo a zase se vrátí do dílny. Cestou zpátky šel už skoro jako člověk. Jen co zalezl do dílny, vylezl někdo další. Byla to spoluučnice, která k lepidlu dotančila. Tanec jsem nerozpoznal, ale točila se dokola a držela při tom virtuálního partnera. Cestou zpátky už netančila. Dveře od dílny ani nezaklaply a už šel k lepidlu další spoluučeň, který cestou k lepidlu dělal poldu s bouchačkou, ale ne moc dobře, páč předzáchodový výklenek přešel, aniž by zkontroloval, jestli se tam v přítmí neskrývá padouch. A padouch se tam v přítmí skrýval! Tahle přehlídka mi stačila, tak jsem se potichu vrátil na záchod, spláchl jsem a zase vylezl, jako by nic. Spoluučeň se zrovna vracel do dílny, tak jsem na něj vytasil virtuální bouchačku a použil jsem hlášku z filmu Lucie, postrach ulice "Bang, bang, bang, vzdejte se, ubozí pozemšťané", ale setkal jsem se jen s nepochopením a dotazem, jestli mám všech pět pohromadě. Dodnes nevím, jestli měl "polda" na mysli všech mých pět bouchaček. Jestli ano, tak ty mám pohromadě vždycky.
Vždy když jsem si dávával dvanáct, sklopil jsem dekl od hajzlu, posadil se na něj a o protější zeď jsem si opřel natažené nohy. Ta místnost byla dělaná přesně pro mě. Jediná vada byla, že dveře od záchoda nebylo možné zamknout, takže se jednoho dne muselo stát nevyhnutelné. A stalo se. Jednou jsem si tam takhle hověl, když najednou otevřela dveře hlavní mistrová, páč si myslela, že se tam svítí nazdařbůh, ale lekla se, řekla "pardon" a dveře rychle zavřela. Během dvou sekund jí došlo co viděla, dveře zase otevřela a začala se smát. Já tam stále seděl na sklopeném deklu s nohama opřenýma o zeď a čekal jsem, co se bude dít. Hlavní mistrová přešla ze smíchu do záchvatu smíchu a tak jsem se rozhodl, že vstanu a půjdu do dílny, ale to mi neprošlo. Když hlavní mistrová konečně popadla dech, začala svolávat ostatní mistrové: "Pojďte se podívat! Tohle musíte vidět!" Po chvilce dorazily všechny tři mistrové a několik čumilů a ještě vysmátá hlavní mistrová mi řekla, ať všem zúčastněným předvedu, jak jsem seděl na záchodě. Ostýchavě jsem se posadil na dekl, ale to nebylo úplně ono. "Udělej si pohodlí a i ty nohy si pěkně natáhni,"vybízela mě hlavní mistrová. Tak jsem se tam uvelebil a opřel jsem si nohy o zeď, prostě tak, jak jsem si tam chodil dávat dvanáct. Hlavní mistrová se smála, dvě mistrové se pousmívaly a moje mistrová se nesmála vůbec. A od té doby, když nejdou dveře od záchoda zamknout, držím kliku.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY