Kosí úterý LXII. - Introvert
Jako kluk jsem rok dva před nástupem na základní školu chodíval do školky. Nic neobvyklého, navíc jeden rok školky před ZŠ byl povinný. Soudružky učitelky nás každý den před obědem vypustily na velikou zahradu s hřištěm a většinou nám nechaly volný program. Venku jsem se vždy rychle zorientoval a vyhledal jsem si místo, kde se vyskytoval co nejmenší počet jiných dětí (nejlépe nula) a tam jsem spokojeně, když už nebyla jiná možnost, trávil chvíle na "čerstvém" vzduchu. Jednou o víkendu dávali v bedně Vinnetoua a hned v pondělí začal ve školce vznikat nový indiánský kmen i s náčelnicí. Když nás soudružky vypustily na zahradu, indiáni naskákali na koně a vyrazili do prérie. Já jsem si našel malé území nikoho a hodlal jsme tam strávit čas před obědem. Na popud jedné soudružky jsem přeci jen neunikl pozornosti indiánů. Přicválali až na mé území, obstoupili mě, náčelnice si přísným pohledem změřila bledou tvář (tu jsem fakt měl) a pravila: "Chceš být taky indián?" Trochu jsem se jich bál. Byl jsem ještě malej a oni měli koně, kterým jsem koukal zespodu do nozder. Navíc měli oštěpy a luky a tvářili se, že by mě taky klidně mohli skalpovat, tak jsem nakonec radši řekl: "Hmmm… tak jo." Náčelnice zařehtala, zamávala tomahavkem, zakřičela "jedéééém!" a celý kmen odjel tryskem zpátky do prérie. Já zůstal na svém malém území a jen jsem sledoval, jak indiáni odjíždějí do dálky. A takhle jsem se nestal členem indiánského kmene.
Do patnácti let jsem hrával pozemní hokej za TJ Sokol Kbely. Bavilo mě to (než mě to bavit přestalo), docela mi to šlo, hrál jsem v útoku a občas jsem dal i nějaký ten gól. Jen tak mimochodem, měl jsem dres s číslem 10, jako třeba Pelé nebo Messi. To nevadí! Udělat kličku obránci, obejít nebo prostřelit brankáře a dát gól, nebo udělat nějakou pěknou kombinaci se spoluhráčem a přihrát mu na gól, je hrozně příjemný pocit. Do mozku se navalí dopamin a je vymalováno. Jenomže u introverta to takhle funguje jenom uvnitř. Takže v hlavě jsem křičel GÓÓÓÓÓÓL a nejspíš jsem i párkrát poskočil, ale navenek jsem se tvářil, jako že se nic zvláštního nestalo a že můžeme zase pokračovat ve hře. Žádné oslavování se spoluhráči a plácání po zádech (skluzy jsme tenkrát nedělali, páč jsme hrávali na škváře). A když dáte gól a nezačnete s tím vy, tak nikdo. Jednou jsem takhle dal gól a jako obvykle jsem si ho jen tak soukromě oslavil. Ovšem náš pan trenér se na to už nemohl koukat, došel k postranní čáře, naklonil se co nejvíc do hřiště a rozeřval se na nás: "Pánové! Všimli ste si vůbec, že ste dali gól?!?!"
Někteří lidé si myslí, že introverti jsou jen padlí na hlavu, přitom si neuvědomují, že introverti dokáží neuvěřitelné věci. Příklad: Když umístíte introverta do oválné místnosti plné extrovertů, tak ho během deseti minut najdete v rohu místnosti. A samozřejmě, kolik introvertů do oválné místnosti plné extrovertů umístíte, tolik rohů v oválné místnosti bude. Možná se vám to zdá technicky neproveditelné, ale to jsou opravdu jen vaše domněnky. Zájemce o takovéto vědění bych odkázal na patafyziku.
Četl jsem před časem v nějaké chytré internetové diskusi, což někdy neuváženě dělávám, uvědomělý názor, že by se introverti měli nechat léčit. Zaujalo mě, že příspěvek měl spoustu tzv. lajků. Došel jsem k závěru, že půjde zejména o laiky, kteří tomu nerozumí a dál jsem se tím nehodlal zabývat. Jenomže od té doby si na to čas od času vzpomenu a začnu si představovat, jak se někdo snaží udělat z introverta extroverta. Napřed se tou představou začnu jen tak bavit, pak se začnu smát a nakonec se válím smíchy po zemi. Jenom o tom teda nikdo neví, páč ve skutečnosti se jen tak pousmívám, jako že se stalo něco trochu legračního.
Představte si ten strašidelný svět plný extrovertů. Já z toho snad dneska hrůzou ani neusnu. A pak si představte svět plný introvertů a hrůzou neusnete zase třeba vy.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY