Kosí úterý LIV. - Můrosny
Nemívám často splín, ale když už na mě nějaký ten splín leze, vzpomenu si například na den, kdy jsem naposledy opustil základní školu a hned je mi veseleji. Představuji si, jak učitelé, kteří měli to štěstí mě vyučovat, zabarikádovali neprodleně po mém odchodu vchod do budovy, kdybych se chtěl náhodou ještě vrátit. Ale zase tak veliký ťululum jsem nebyl. Sám sobě jsem tehdy přísahal, že do té budovy už nikdy nevkročím. Přísahu jsem porušil hned za tři čtyři roky, páč v budově školy byly volební místnosti a já si tam šel jako prvovolič vyzkoušet, jak se vhazuje obálka do urny. No, nic moc.
Trable se základní školou tím pro mě ovšem neskončily. Začaly se mi zdávat můrosny a to zpravidla před probuzením 1. září. V můrosnech jsem se vždy ocitl na základní škole v nějaké ponižující situaci. Nic jsem neuměl, nic jsem nevěděl, neměl jsem úkoly, nebyl jsem připravený na test, šel jsem pozdě atd. Často se odehrávalo oblíbené ztrapňování před tabulí. Několikrát jsem chodil po chodbách školy úplně nahý a snažil jsem se někam ukrýt než začne zvonit na velkou přestávku a všichni se vyhrnou ven ze tříd, ale nebylo kam se schovat. Párkrát jsem se ve škole plné vody topil. Můrosny mi nejspíš vybavovaly emoce, které jsem jako kluk míval na základní škole a zdávaly se mi ještě dlouho po tom, co už jsem do žádné školy nechodil. Jak už to u takových můrosnů bývá, probuzení bylo vysvobozením.
V komedii Přísně tajné (1984) je hlavní hrdina zajat tajnou policií a "mučen". Při "mučení" omdlí a začne si představovat, že je zpátky ve škole a nestihne test z chemie, nebo něco takového. Když se začne probírat, opakuje si stále dokola "jsem zpátky ve škole, jsem zpátky ve škole", načež se úplně probere, zjistí, že ho stále "mučí" tajná policie a šťastně si oddechne. Tak asi tak nějak.
Takhle to šlo spoustu let, až se mi jednou zdál sen, jak stojím před základní školou a jsem hrozně veliký, větší než škola. Něco jako Horáček s Pažoutem. Nějak, nevím jak, ale ve snech je možné všelicos, jsem se vsoukal hlavním chodem do té malé školy plné mladých nadějí našeho národa. Ve škole jsem se zmenšil, abych se mohl pohybovat po chodbách. Vyrazil jsem chodbou do třídy, ale uklouzl jsem a spadl do veliké louže. Sedím úplně mokrý uprostřed veliké louže, směji se na celé kolo a křičím "Kdo tady rozlil to pivo?" Smál jsem se ještě dobrých deset minut po probuzení. A víte co? Bylo ráno 1. září. Od té doby se mi žádný můrosen o základní škole nezdál.
Jak se plaší můrosny? Nevím, ale zkuste se jim vysmát. To koneckonců platí na všelijakou havěť.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY