Kosí úterý XCI. - Představte si
"Mami, umíš si představit, že jíš nosem, mluvíš ušima a slyšíš pusou?" zeptala se zničehonic asi tak devítiletá dívka své maminky v autobusu č. 140. Maminka se koukala trochu nepřítomně z okna a tak se dívka začala věnovat mobilu. Já si představil, jak jsem už několikrát nasál pivní pěnu nosem a párkrát jsem se i trochu nosem napil. Nevím, jestli se to počítá, ale popíjení nosem si představit umím. Mluvení ušima si moc představit neumím, ale poslouchání pusou si představit dovedu. Když člověk tzv. "čumí s otevřenou pusou", tak to kolikrát vypadá, jako když tou pusou poslouchá. A někdo dokonce dokáže myslet kolenem! Ale k tomu není potřeba moc velké představivosti.
Před lety jsem byl na lumbální punkci, po které jsem se pak asi čtrnáct dní nemohl narovnat, páč mě ve vzpřímené poloze strašně bolela hlava. Chodil jsem v předklonu a vypadal jsem, jako když pořád něco hledám a nebo že se chystám nastoupit do helikoptéry. V téhle poloze se dá dělat jen jedna věc. Luxovat. Za těch čtrnáct dní jsem si vyluxoval třikrát, což se mi normálně povede tak za čtyři měsíce… ne-li za pět. Když jsem se mohl konečně narovnat, začal jsem mít rozdvojené vidění, což mi téměř okamžitě zajistilo magnetickou rezonanci, na kterou se běžně čeká i několik týdnů. Na magnetické rezonanci hledali, jestli mám (nebo nemám) něco v hlavě. Trochu mi zafixovali hlavu, abych s ní pokud možno nehýbal a pak jsem úplně celý zajel do tunelu. Nemám rád výšky a otevřený prostor, ale uzavřené prostory mi nevadí, takže v pohodě. Magnetická rezonance vydává dost hlasité a prapodivné zvuky. Skenování hlavy trvá nějakých pětačtyřicet minut, tak jsem se snažil nějak zabavit. Napřed jsem si zkusil představit, že jsem někde úplně sám ve vesmíru, ale vzhledem k tomu, že být ve vesmíru znamená být hodně vysoko v otevřeném prostoru, tak jsem tu představu hodně rychle zaplašil. A navíc ve vesmíru by snad nebyl takový rámus. Pak jsem si začal představovat, že jsem hrozně malý, ležím na nějaké louce a kolem se to hemží všelijakým hmyzem. A najednou to všechno začalo do sebe zapadat. Ozvalo se jakési dupání, což by normálně mohl být třeba kůň, ale byl to mravenec. Dokonce byl vidět zvířený prach za jeho nohama. Pak se ozvalo jakési šoupání, to z druhé strany lezla housenka a hlasitě kousala do listu "chřoup vřoup křoup". Hopkavé "ping boing" patřilo kobylce, která si kdo ví kam odskočila z nějakého listu trávy. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo dusání přibližujícího se stáda. Byla to stonožka. Čas od času prolétla nad loukou vážka, která vydávala zvuk podobný vrtulníku. Ujetá byla beruška, která přicupitala "tlap tlap tlap píp", pak se najednou překulila na záda a dělala nožičkama "pi pi pi pi poup pi pi pi poup", pak se zase převrátila a odcupitala "tlap tlap tlap píp". Ta mě teda trochu srala, páč to dělala každých pět minut. Jestli jste někdy slyšeli zvuk mávnutí křídel draka (třeba v Hobitovi nebo ve Hře o trůny), tak takový zvuk vydávali motýli svými křídly. Jen nezněl tak zlovolně, ale spíš jako "žup". Občas se opodál něco chvilku převalovalo, to možná hovnivál válel někam svojí kouli. Nebo to bylo prostě nějaké převalovadlo. A takhle jsem si tam ležel na té magnetické louce.
"Tak to si ale vůbec neumím představit," řekla nakonec maminka, koukající trochu nepřítomně z okna autobusu č. 140. "Hmm, to nevadí," odpověděla dívka zahleděná do mobilu.
KLAP!
P.S. Mimochodem, magnetická rezonance odhalila, že mám v hlavě mozek. Tak bacha!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY