Kosí úterý XXXIV. - Rouška
Hned na úvod bych rád uklidnil milé i nemilé čtenáře Kosího úterý, že se ze mě nestal další odborník na roušky. Myslím, že lidových odborníků, nejen na roušky, je tady už víc než dost. A nechci psát ani o tom, že bychom teď roušku nosit měli, páč to už každý ví.
Roušku jsem měl naposledy přes ksicht někdy ve třetí/čtvrté třídě základní školy. Jednou za rok nastal apokalyptický den IPCHO, tedy den Improvizované Protichemické Ochrany. Tomuto dni pravidelně předcházelo měření obličejů na plynové masky, které nám ale nikdy na IPCHO nedali. Nejspíš o ně nechtěli přijít. V den IPCHO nás soudruzi učitelé odvedli do nejbližšího lesa (to je jak z pohádky), kde jsme dostali pokyn k přestrojení (a tady pohádka končí). Tlupa osmiletých/devítiletých fakanů začala z batohů a chlebníků vytahovat části improvizovaného kostýmu, které jim přes večer nachystali rodiče. Kostým se skládal ze dvou igelitových pytlíků na nohy, dvou igelitových pytlíky na ruce, pokrývky hlavy, roušky, pláštěnky a čtyř gumiček k uchycení pytlíků na končetiny. Možná jsem na něco zapomněl. Přestrojování probíhalo docela chaoticky a navíc pořád někdo soudruhům učitelům hlásil, která součást převleku mu chybí: "Soudružko, já nemůžu najít gumičky, ale maminka mi jich dávala osm!" "Soudruhu, já nemám pláštěnku, ale ráno jsem v ní šel do školy!" "Tak to ji nejspíš budeš mít v šatně," odvětil s klidem soudruh učitel. Ti chytřejší z nás si napřed nandali a zagumičkovali pytlíky na ruce, aby zjistili, že si tak nedokáží nandat pytlíky na nohy, pokrývku hlavy, ani roušku. Když se nám konečně tak nějak podařilo nandat na různé části těla všelijaké ochranné pomůcky, nebo jak se tomu říkalo, vyrazili jsme v přestrojení na pochod lesem. Myslím, že kdyby nás někdo potkal, zemřel by smíchy dřív, než by ho usmrtila nebezpečná chemická látka. Po nějaké době jsme se mohli částečně odstrojit a nasvačit, což ovšem stěžoval fakt, že si někteří zapomněli svačinu na místě přestrojení. Tak hlavně že jsme nebyli ve škole.
Tím jsem chtěl krátce říci, což se mi tedy moc nepovedlo, že něco jako roušku doma fakt nemám. Prostě nejsem vždy připraven na IPCHO nebo pandemii. Možná, že mám roušku ještě v nějakém starém chlebníku, ale nejspíš v něm bude i třicet let stará svačina, takže by nebylo radno otevírat ho bez roušky, která je v tom chlebníku i s třicet let starou svačinou, takže by nebylo radno otevírat ho bez roušky, která je v tom chlebníku atd. Je to nekonečná smyčka.
Ale nebudu vás napínat, aby pak nemuseli někoho křísit živou vodou, roušku mít budu, už je v procesu šití a bude prý, představte si, v barvě antracitu. No já si to tedy představit nedokážu. Takže všichni můžou v klidu spát a užívat si karantény do sytosti… ano, tím chci říci, že klidně můžou začít konzumovat všechny ty zásoby žrádla na půl roku, které stejně sežerou za týden.
A taky mě napadá, když teď budou všichni nosit roušku, jestli se někdo v roušce nepokusí vyloupit třeba banku a tak. Vychytralý lupič se pak schová v davu orouškovaných lidůch, kteří sice mají být doma v karanténě, ale radši dělají, že chodí někam do práce. Tak hlavně aby lupič neměl roušku v barvě antracitu!
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY