Kosí úterý XLVI. - Jméno
Na základní škole, kam jsem chodil fyzicky, zatímco duchem jsem se toulal všude možně, byl pan učitel, který v žácích druhého stupně vyvolával třes a tik v oku, aniž by se vyskytoval byť jen někde poblíž. Stačilo jen vyslovit jeho jméno. A přesně tohoto učitele jsem v osmém ročníku vyfasoval jako třídního. To bude konec světa, říkali jsme si s kamarádem, když jsme to někdy koncem letních prázdnin zjistili z informací vylepených na škole. Konec světa nenastal a sám za sebe mohu říci, že to byl jeden z nejlepších učitelů, který měl kdy to štěstí a potěšení mě učit. Dokázal například, abych se duchem netoulal kdovíkde a dával pozor na to, co povídá. Abychom furt jen nečuměli ve třídě, bral nás čas od času na hodinu českého jazyka ven, nebo třeba do školního atria. O hudební výchově se nás snažil naučit hezké písničky, a i když musel vědět, že to bude nadlidský úkol, nevzdával to s námi. Sám nás dobrovolně vzal na několikadenní výlet do své rodné Jaroměře, kde zařídil soukromou prohlídku pevnosti Josefov. Na něco takového si s bandou dvou tříd osmáků troufne málokdo. Ale hlavně díky tomuto panu učiteli vím, jak se jmenuji.
Na začátku posledního (osmého, ale bylo možné jít dobrovolně ještě do devátého) ročníku základní školy, vešel pan učitel do třídy, byl obrovský, postavil se před nás a pravil: "Dobrý den, jmenuji se Miloš Knetl a chci, abyste jeden po druhém vstali a řekli mi své jméno. Začneme třeba támhle odzadu" a ukázal prstem do zadní lavice. Každý se postavil a řekl celé své jméno, zatímco pan učitel si dělal nějaké poznámky a vypadal, že nám ani nevěnuje pozornost. Přišla řada na mě, postavil jsem se, řekl jsem "Ondra Klestil" a chtěl jsem si sednout. Ani jsem nedosedl, když třídou zahřměl hlas pana učitele: "Snad jsem jasně řekl, že máte říct své jméno!" Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co po mně ten člověk chce. Nakonec jsem ze sebe trochu váhavě vypravil "Ondřej Klestil". Pan učitel spokojeně kývl hlavou a řekl "Další". Od té doby se představuji svým jménem.
Ale není to vždy jednoduché. Před několika lety se mě dívka, se kterou jsem tehdy pár měsíců něco jako chodil, ale dodnes si nejsem tak úplně jistý, co to vlastně bylo, zeptala, proč používám zdrobnělinu svého jména. Ukázal jsem jí napřed v kalendáři jméno u datumu 30. listopadu a pak ještě raději i občanku, abych dokázal, že se tak opravdu jmenuji. Heleďte, když musíte holce, se kterou zrovna něco jako chodíte, ukazovat občanský průkaz, nevěstí to nic dobrého.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY