Kosí úterý LXV. - Lahůdky
Nedávno jsem v Kosím úterý (LXIII) psal o tom, že nad obloženým chlebíčkem se nedá zvítězit. Abyste s ním ale mohli poměřit síly, musíte si napřed takový chlebíček někde opatřit.
Lahůdky na rohu ulice, to není lecjaká taková věc. Jak by klasik určitě neřekl. Do jedněch, dávno neexistujících libeňských lahůdek na rohu, jsem chodíval čas od času cestou do práce pro nějakou tu zdravou snídani, jako třeba pro dvacet deka hanáckého, tři rohlíky a smaženku. Chlebíčky jsem si kupoval jen za odměnu, takže skoro pořád, ale někdy už na mě žádný chlebíček nezbyl, tak jsem si za odměnu koupil nějakou jinou dobrotu. Moc dobrý bramboráky tam taky měli. Vlastně šlo o lahůdky spojené s cukrárnou, ale tou jsem vždy jen statečně prošel do oddělení lahůdek, kde se střídaly tři paní.
První paní byla taková nenápadná až plachá, ale co si u ní člověk objednal, s tím také odešel. Během objednávání bylo nejhlasitěji slyšet, jak ťuká ceny do elektronické pokladny, která pak udělala elektronické cink! (něco jako bzzzz) a paní řekla třeba: "Padesát sedm".
Druhá paní byla naopak velmi komunikativní, tedy alespoň na můj vkus. Z nějakého důvodu si mě tahle paní oblíbila a čas od času na mě šibalsky zamrkala. Já se na ni občas mile usmál, nebo jsem si alespoň myslel, že to dělám a víc jsem to neřešil. Navíc v lahůdkách to mělo své výhody. Paní mě totiž, zejména při objednávání salátů, navigovala. Nejspíš mě chtěla vidět i další den. Když jsem byl v lahůdkách sám, bylo to celkem jednoduché. Záleželo na tom, jestli byla někde poblíž paní vedoucí. Když poblíž nebyla, tak to mi paní rovnou řekla, který salát je čerstvý, ale když poblíž byla, tak mě nechala objednat a když jsem se netrefil, podívala se na mě s výrazem "tenhle salát raději ne", nenápadně ukázala prstem na jiný salát a já jsem si přeobjednal. Složitější bylo, když za mnou stála fronta dalších lahůdkářů, páč na ni všichni viděli, ale paní si s tím většinou poradila. Například jsem si objednával dvacet deka vajíčkového salátu a paní řekla: "Zase vajíčkový? Ten jste měl včera. Nechcete radši bramborový? Ten jste dlouho neměl." A šibalsky zamrkala. Skutečnost byla taková, že vajíčkový jsem neměl už čtrnáct dní, zatímco bramborový jsem měl ten týden už potřetí. Odcházím s bramborovým salátem a slyším, jak paní říká dalšímu lahůdkáři: "Vajíčkový? Samozřejmě! Skvělá volba!"
Třetí paní nedoslýchala a mluvila nahlas. Pravda je, že já moc nahlas nemluvím, ale většina lidí mi rozumí. Objednávka u této paní probíhala většinou tak, že jsem řekl co bych rád, paní na mě zakřičela: "COŽE?" a já jí svou objednávku o něco hlasitěji zopakoval. Čas od času si pak ještě třeba při balení mnou objednaných pochutin jen tak pro sebe něco mumlala. Akorát, že to bylo slyšet na celé lahůdkářství. Jednou takhle po obědě jsem vyrazil na lov okoralých chlebíčků a jiných dobrot, které neulovili ranní a dopolední lahůdkáři. V lahůdkách bylo téměř liduprázdno, jen v jednom rohu seděla babička štamgastka a papala dortíček. Vždycky tam seděla a papala dortíček nebo chlebíček, takže byla spíš už součástí toho prostoru. V lahůdkách číhala nedoslýchavá paní. Jen co jsem ji zmerčil, rozhodl jsem se, že si objednám pěkně nahlas a zřetelně. Jenomže vesmír se rozhodl, že to bude úplně jinak. Když jsem pěkně zřetelně otevřel pusu, s úmyslem vyslovit "jeden bramborák", projela kolem lahůdek tramvaj a zacinkala. Paní se na mě podezřívavě podívala, jako bych to snad udělal naschvál a zakřičela: "COŽE?" Rezignoval jsem a jen jsem ukázal prstem na bramborák. "SEBOU?" Přikývl jsem. Zaplatil jsem, vzal jsem pěkně zabalený bramborák a vydal jsem se k východu. Odcházím s bramborákem a slyším, jak si paní sama pro sebe, tedy na celé lahůdky i s cukrárnou, říká: "Vás bych teda chtěla mít doma!" Dal jsem jí za pravdu, také bych nechtěl mít doma někoho, kdo když otevře pusu, zacinká jako tramvaj. I když...
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY