Kosí úterý LXXXIX. - Terry Pratchett v MHD
Nastoupil jsem do metra a opřel jsem se o dveře s nápisem "neopírejte se o dveře". Po chvilce jsem si všiml dívky s jakousi knihou na klíně, nad kterou se podivně skláněla a tak ji nebylo vidět do obličeje. Čas od času se ale narovnala a s vyděšeným výrazem se rozhlédla po spolucestujících. V očích měla otázky jako "četli jste to taky?" nebo "to je teda hrůza, co?" Vždycky když se chystala opět ponořit do čtení, zhluboka se nadechla, jako by se chystala ponořit pod hladinu. Jednou sebou dokonce vyděšeně trhla, dala si ruku před pusu a s vytřeštěnýma očima se podívala přímo na mě. V očích měla napsáno "to nedám!" Mile jsem se na ni usmál (nebo jsem si to alespoň myslel), ale nemělo to žádný efekt. Vyděšená už byla víc než dost. Dívka se zhluboka nadechla a s hrůzou v očích vplula do příběhu. Byla už někde za půlkou, takže musela vědět, co čte. Jednoduše se dalo odhadnout, že jde o nějaký vydařený thriller nebo horor. Než vystoupila, dávala si roztřesenýma rukama knihu do kabelky a v ten okamžik jsem si všiml, že čte Magický prazdroj od Terryho Pratchetta. Přemýšlel jsem pak ještě nějakou dobu, co by mohlo být v této milé a veselé knize tak děsuplného. Že by Zavazadlo z magického myslícího hruškovníku se stovkou nožiček? Ale možná si jen nepřečetla zvýrazněný nápis pod anotací: "Nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii."
Knihy Terryho Pratchetta nebo třeba Douglase Adamse (např. Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho) nemůžu číst v MHD. Vím to, protože jsem skoro všechny knihy Terryho Pratchetta a Douglase Adamse přečetl v MHD. Problém je, že se někdy až nepatřičně směji. Tedy jestli je vůbec možné, smát se při čtení Terryho Pratchetta nepatřičně. Pak dělám, že jsem se zakuckal nebo že mám kašel a dávám si knihu před obličej. Jednou jsem to nestihl a poprskal jsem nějaké paní noviny. Dodnes nejspíš ani netuší, jaké bylo štěstí, že ty noviny měla a zrovna si v nich četla. Možná se jen pak divila, proč jsou z jedné strany celé vlhké. Několik knížek Terryho Pratchetta jsem přečetl z mobilu, jenomže za mobil se neschováte, takže to nakonec vypadá tak, jako že se třeba jen tak uprostřed autobusu smějete a děláte si selfíčko. Což ovšem někomu připadá normálnější, než když se smějete u knížky.
Potkal jsem před pár lety kamaráda ze základní školy. Vystoupili jsme ze stejného autobusu a hned po pozdravení mi sdělil, že mě chtěl pozdravit už v autobusu, ale prý jsem si četl a smál jsem se u toho a jemu to bylo trapný. Řekl jsem mu, ať si z toho nic nedělá, že ho to třeba ještě někdy přejde. Až později mi došlo, že se nestyděl mě pozdravit, ale že se styděl za mě, že se směju u knížky. Také si z toho nic nedělám, páč vím, že to nikdy nepřejde.
Jednou jsem ale byl při čtení knížky Terryho Pratchetta v rozpacích. Nastoupil jsem na Palmovce do autobus č. 140. Autobus se rozjel a já si otevřel svou novou knihu Dobrá znamení (Terry Pratchett + Neil Gaiman). Hned někde na začátku knížky je seznam osob v příběhu. Do seznamu jsem se začetl, zrovna když autobus brzdil v první zastávce Kundratka, která je na znamení. Otevřely se dveře a ve chvíli, kdy jsem v seznamu došel ke jménu Satan (Padlý anděl, nepřítel), nastoupila do autobusu krásná dívka celá v černém s tetováním 666 na levé polovině hlavy, kterou měla vyholenou. Na pravé straně hlavy měla dlouhé rovné černé vlasy. To bylo nějak moc znamení najednou, tak jsem knížku raději zavřel.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY