Kosí úterý LXXIV. - Nejistota
Čas od času do mě trochu drcne realita a probudí dřímající nejistotu, která pak ještě nějakou chvíli kouká se zalepenýma očima zmateně kolem. Nakonec se probere, rozkouká, zjistí, že vlastně o nic nejde a zase usne. Doba rozkoukávání bývá různá a předem nedefinovatelná, takže na ni nelze uplatnit kosí konstantu (v odborných kruzích známou jako kostantu). Takové drcnutí je každopádně mnohem lepší, než když do mě realita nabourá a je úplně jedno, jestli úmyslně, nebo když nezvládne řízení. Ale dnešní Kosí úterý bude jen o tom drcnutí.
Jedno takové výrazné drcnutí s delším intervalem rozkoukávání a úplného probuzení nejistoty, které si pamatuji, se odehrálo před několika lety v metru. Nevím už na které to bylo stanici, ale vím, že tam byly sloupy a také vím, že bylo léto. Prostě jsem při čekání na metro postával mezi sloupy, když se najednou ozval zvuk blížících se kroků. Neprodleně jsem identifikoval zvuk tzv. žabek pleskajících o chodidla a představil jsem si krásnou dívku, slečnu, madam, dámu atd. Schoval jsem mobil, narovnal jsem se a ležérně jsem se opřel o jeden ze sloupů, abych vypadal jako mistr světa v čekání na metro. Zvuk se přiblížil a najednou se zpoza sloupu vynořila hnusná, chlupatá, křivá chlapská hnáta s žabkou. Už nevím, ale pravděpodobně jsem zakřičel hrůzou a zmateně zašermoval rukama se zkřivenými prsty. Dnes je celkem běžné, že muži nosí tyhle žabky, ale tenkrát mě to vykolejilo, páč jsem to vůbec nečekal. Vlastně to nečekám dodnes, ale už to beru jako fakt. Když dnes slyším zvuk žabek, nebo třeba klapot podpatků, raději se dívám jinam a jen si představuji, abych zbytečně nebudil nejistotu.
Minulý týden v pátek jsem se mrcasil po obchodě s potravinami, když mě zničehonic přepadl pocit, že mě někdo nebo něco sleduje. Pomalu jsem se otočil a koukám, že na mě koukají dvě koblihy. Dostal jsem na ně chuť. Koblihy jsem nejedl už několik let, což má něco společného s jedním slovenským tatarem, ale páč jsou v tom koblihy nevinně, tak jsem si je koupil. Koblihy se mi podařilo nesežrat cestou, ale hned jak jsem přišel domů, umyl jsem si moc pěkně ruce a vrhl jsem se na ně. V tu chvíli přišlo drcnutí a probouzení nejistoty. Chtěl jsem kousnou do koblihy, ale nevěděl jsem kde, tak jsem vzal druhou a to samé. Obracel jsem je a zkoumal z všelijakých úhlů, ale nikde nebyla díra po aplikaci marmelády do koblihy. Tak jsem do jedné kousl a narazil jsem na marmeládu, meruňkovou. "Co je to za bordel!" mumlal jsem nahlas s plnou pusou koblihy a s vousy od cukru a meruňkové marmelády. Dožral jsem první a zakousl jsem se do druhé. Také v ní byla meruňková marmeláda. Do té doby jsem žil v domnění, že jsou prostě koblihy bez marmelády a bez díry a pak koblihy s marmeládou a s dírou. A pak v tom někdo udělá takovejhle bordel! Jak si může být člověk něčím jistý, když už se nemůže spolehnout ani na díru v koblize! Co bude příště? Párek v rohlíku bez rohlíku? Sakrapes!
Bylo to sice jen drcnutí, ale nejistota mnou stále bloudí a nemůže najít cestu do pelíšku.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY